Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (22)

Nástupem na gymnázium začala „závodní“ éra hokeje, kopané, stolního tenisu, sportovní gymnastiky a zejména lehké atletiky. Jako dorostenci jsme měli ve Vrchlabí tak dobré fotbalové mužstvo, že obecenstvo chodilo už na naše předzápasy. V hlavě mi uvízl přesný bonmot našeho tělocvikáře: „Kluci, budete-li mít gólmana, který nepustí nikdy branku, tak nikdy neprohrajete. A budete-li mít forwarda, který dá v každém zápase gól, tak budete mistry světa!“ Ve sportovní gymnastice jsme bez trenéra vyhráli krajský přebor družstev a byli i na celostátním přeboru v Praze, ovšem už jako outsideři. Lehká atletika však dominovala, i když jsme u „Tyršáku“, kde je teď zimní stadion, měli jen šedesáti metrovou rovinku a dvě stě metrový ovál! Pamatuji si, jak jsme v zimě kromě tělocvičny chodili i do „boudy“ u Tyršova domu a toužebně očekávali jaro, které se zde většinou dostavovalo téměř o měsíc později, než jsem byl zvyklý z Jičína. Pamatuji se, že jsme vrhali pětikilovou dorosteneckou koulí z vymeteného kruhu do zbytku tajícího sněhu! Kromě delších běhů jsem provozoval všechny disciplíny, což za chvíli dokážu.

Sprintér jsem byl průměrný, ale ty nešťastné „štreky“! Mé plíce měly kapacitu o více než litr menší, než stejné orgány většiny mých kamarádů a dokonce i několika kamarádek! A tak při běhu na 1 km jsem dostával druhý dech vždy až v cílové rovince, kdy jsem se smutně díval na záda soupeřů, z nichž někteří se už za cílem oblékali! Se skoky to bylo trochu lepší, ale ne o mnoho.

I z neumělých fotek je patrné, že se skákalo na bambusových tyčích a nejmodernějším skokanským stylem byl stradle. Na té první fotce může pozorný čtenář poznat nádvoří a věžičku vrchlabského gymnázia. Jako perličku zde ještě mohu dodat, že tyč mi chytá budoucí profesor pražské filosofické fakulty, na jehož záda jsem vždy díval - tedy pokud jsem dohlédl – při delších bězích. Ačkoliv jsem byl malý a lehký, byl jsem vrhač. Měl jsem dobrou techniku hodu diskem a nejlépe mi šel hod oštěpem. Na přeboru republiky mladších dorostenců jsem byl počátkem padesátých let hned dvakrát. V tehdejším Gottwaldově, i když pro některé z nás to byl stále Zlín a pak i v Lomnici nad Popelkou.

Ve své plné oštěpařské kráse jsem se předvedl už na začátku těchto paradoxů a tak si nyní dovolím podat jednu svou nepěknou „zlodějskou“ příhodu. Tehdy nám ve Vrchlabí zbyly asi jen dva české oštěpy, které byly měkké a velmi snadno se lámaly, někdy dokonce i v ruce při odhodu! A tak jsme snili o pořádném oštěpu finském. V tom Zlíně – tedy vlastně v Gottwaldově - jsme měli kvalifikaci na vedlejším hřišti, kde bylo jen pár lidí a mně se jeden finský oštěp obzvláště zalíbil. I podařilo se mi to vysněné kopí nenápadně zahrabat do pískového doskočiště, abych si pro něj později mohl přijít. Nedivte se, nekradl jsem pro sebe, bylo to pro náš chudý lehkoatletický oddíl! Ovšem Vláďa mínil a malý gottwaldovský chlapeček měnil! Pár místních capartů si hned po skončení soutěže začalo v tom pískovišti hrát a jeden z nich tu mou kořist vyhrabal. A tak jsme na finský oštěp ještě celý rok čekali a s tím novým jsem v příštím roce hodil už přes padesát metrů, jen o pár metrů méně, než Dana Zátopková, která vyhrála na Olympiádě v Helsinkách a pak i hodila světový rekord. No – a své největší sportovní lásce – volejbalu - se tu budu věnovat později, neboť s ním jsem vlastně pořádně začal až po maturitě.

Vladimír Vondráček

Fota z archivu autora

* * *

Zobrazit všechny články autora