Vìøte – nevìøte !
Pøíbìh od ®árského rybníka (jak ho vyprávìl nadlesní Jarda Jiskra)
Kdy¾ jsem po maturitì v roce 1948 nastoupil do zdejšího polesí jako èerstvej absolvent písecký lesnický školy, slou¾il jsem nejdøív na lesní správì, proto¾e jim tam chybìl jeden pracovník v oddìlení tì¾by. Po deseti mìsících mì ale pøidìlili na karlovskou myslivnu k nadlesnímu Koøánovi a tam jsem slou¾il a¾ do odchodu na vojnu v øíjnu padesátýho roku. 
Ty dva roky mi u našeho tankovýho pluku utekly dost rychle, a tak jsem se u¾ v listopadu 1952 hlásil zpátky na okresní lesní správì. Proto¾e mì mìl asi svatej Hubert rád, octl jsem se zase u starýho pana foøta Koøána. Tady u¾ jsem ale pobyl dýl, vlastnì a¾ do jeho odchodu do penze, kdy jsem prozatímnì pøevzal jeho revír, proto¾e lesní správa za nìho tehdy nemìla náhradu. A právì v tý dobì se odehrál ten smutnej pøíbìh, kterej vám teï povím.
V Terèinom oudolí, co by vod posledního krèínskýho baráku kamenem dohodil, mìl takovou starou zanedbanou chalupu nìjakej Vojta Bìla s rodinou. Byli to cikáni-kotláøi, kteøí a¾ do devìtatøicátýho roku koèovali, vyrábìli mìdìný kotle a prodávali je po vesnicích. Pak pøišli Nìmci, koèování zakázali a tenhle Bìla nìjak unikl sbìrnýmu táboru a po válce si tam koupil za pár korun to stavení po Nìmcích.
Bylo mu tenkrát u¾ pøes sedumdesát, mìl dvì holky, vobì byly u¾ vdaný nìkde v kraji, ka¾dá jinde, a dva syny, Gejzu a Laca. To byli u¾ taky dost starý klackové, ale ještì svobodný, a tak s tátou dál dìlali ty kotle. To jim ale zase zatrhli komunisti, starej dostal nìjakej dùchod, jeho ¾ena práci v JZD a na kluky, proto¾e byli bez jakýkoliv pøijatelný kvalifikace, zbyla jen práce v lese, a proto jsem je taky znal. Celá famílie si pøišla na tehdejší pomìry k celkem slušnýmu pøíjmu, ale pøesto pro nì nic cizího nebylo svatý.
Snad to byla nìjaká jejich rodinná tradice, proto¾e jak mi jednou prozradil mùj šéf, který se v tomhle kraji narodil a celý ¾ivot pracoval, sedìl starej Bìla pøed válkou ètyøi roky za pytláctví a napadení lesní strá¾e a jeho táta ze starýho Rakouska dokonce dvanáct za spoluúèast na vra¾dì nìjakýho sedláka. Nebyl tedy ¾ádnej div, ¾e mladí Bìlové zùstali týhle tradici vìrný. Z lesa se ztrácela zvìø a z bohatì osazených rybníkù zase ryby všeho druhu. Aèkoliv to o nich bylo všeobecnì známo, nepodaøilo se jim nikdy nich dokázat. Èetníci uva¾ovali i o uplacených hajných èi baštýøích, ale podezøení nestaèilo a dùkazù nebylo.
A¾ jednou udìlali chybu a zlodìjský štìstí je vopustilo. To kdy¾ se na vokolních rybnících zaèaly ztrácet ryby v takovej míøe, ¾e u¾ to nebylo mo¾ný pøièítat drobným rybaøíkùm, co líèili na noc šòùry na kapry a kladli vrše. Teï se ale v¾dycky ve vodì a u bøehù, kam je pøihnal vítr, povalovaly polomrtvé a mrtvé ryby s potrhanými bøichy, na kterých hodovali rackové, volavky a rùzný saprofágové. Všem bylo jasný, ¾e nìkdo pou¾ívá k tomu barbarskýmu zabíjení trhavinu. Po válce, jak jistì víte, zbyly v lesích po Wehrmachtu i našich osvoboditelích tuny nejrùznìjší munice, ruèních granátù a ¾lutých kostek ¾enijního exploziva i s krabicemi rozbušek, tak¾e ka¾dý si mohl odnést domù, co hrdlo ráèilo, ne¾ to postupnì naši vojáci odvezli k likvidaci.
Státní rybáøství a policajti dìlali, co mohli a u všech známejch zlodìjskejch firem provedli domovní prohlídky, kterým se nevyhnula ani chalupa starého Bìly, ale bezvýslednì. Pak byl skoro ètvrt roku klid, z rybníkù se neztratila ani šupina a z lesa ¾ádnej kus ani kousek zvìøe. Jen¾e nic netrvá vìènì a vášeò a touha po penìzích vyhnaly krysy z díry.
Jedný kvìtnový nedìle našel ¾árskej baštýø u ji¾ního bøehu spouš». Zválený rákosí, zdupanej bøeh a spousta malejch rybích mrtvol ve vodì i v trávì. Proto¾e zde byly oèividnì zase pou¾ity ruèní granáty, co¾ je zloèin spadající pod Státní bezpeènost, udal znovu Bìlovic kluky a zaèali to vyšetøovat estébáci z Budìjic; a to u¾ nebyl ¾ádnej špás.
Navíc se následující sobotu v hlínovský hospodì proøek jeden namazanej døevaø, co dìlal v partì s obìma Bìlovic klukama, ¾e mu jeho Maøena teï dìlá celej tejden samý ryby a ¾e mu z toho asi narostou ¾ábry a ploutve a ¾e u¾ to nemù¾e ¾rát. „Já jen tu smradlavou rybinu a Gejza s Lacem prachy, parchnati!“ vyøvával na celou hospodu.
U stolku, kde mazal s kamarádama mariáš, to slyšel i nìjakej Nývlt, pøedseda místní stranický organizace a ještì ten veèer to vìdìl baštýø i budìjický policajti. Druhej den ráno obrátili Bìlovic chalupu naruby a ve stodole pod slámou vobjevili jámu plnou ruèních granátù a trhavin, dvì mauserovky, tøi pistole a rùznej pytláckej vercajk, tak¾e u¾ nebylo tøeba jinde pátrat. Gejzu s Lacem odvezli rovnou z lesa a u¾ se domù nevrátili. U soudu pak dostali po vosmi letech za nedovolený vozbrojování, kráde¾ a prodej ryb pøekupníkovi v Dobrej Vodì. Ten dostal pìt let a s ním putoval do basy i ten hlínovskej vo¾ralka na tøi roky za spolupachatelství. Tak skonèila celá ta banda v kriminále, ale hlavní tragédie teprve mìla pøijít.
Bylo to asi tejden po soudu v Budìjicích, kdy¾ partajní pøedseda Nývlt odešel z hospody, kam chodil pravidelnì na mariáš. Proto¾e ale domù nedošel ani do pùlnoci, šla si pro nìj do hospody jeho ¾ena a našla ho u kostela s kudlou v zádech. Pøijeli novohradský policajti s doktorem, ale nezbylo, ne¾ konstatovat smrt následkem vra¾dy. Mrtvýho odvezli, a vyšetøování a výslechy nechali na druhej den. Jen¾e to jim mezitím pøibyl další pøípad.
Ráno si toti¾ poš»ák, co jel na kole do ®áru, všiml, ¾e na bøehu rybníka pod náspem silnice naproti ostrovu le¾í nìjakej èlovìk. Slez´ z kola, sebìh´ k nìmu a poznal v nìm petøíkovskýho baštýøe Frolíka.. Byl pobodanej, ale ¾ivej. Tak ho ten zachránce pøikryl svým kabátem a dojel do vsi zavolat pomoc. Ze Svin pøijela sanitka s doktorem a odvezla polomrtvýho baštýøe rovnou do nemocnice v Budìjicích. Tam ho dali ještì nìjak dohromady, tak¾e mohl mluvit a von voznaèil za pachatele starýho Bìlu. Druhej den ale stejnì umøel.
Kdy¾ si ale pro Vojtu pøijelo plný auto policajtù, našli tam jen jeho starou. Ta tvrdila, ¾e mu¾ u¾ je od vèerejšího veèera pryè, nepøišel ani k vobìdu a ¾e nemá tušení, kde by moh´ bejt. Prohledali v domì a ve stodole ka¾dej kout, ale nenašli nikoho. Vojta zmizel a nevrátil se ani druhej, ani tøetí den.
Teprve tejden po vra¾dì, kdy¾ hajnej Voráèek zašel doplnit na Kapinosu liz, našel ho na Èertovom dubì. Pomstil se za ztrátu synù a vobìsil se, aby unikl spravedlnosti. To se mu sice podaøilo, ale za cenu neštìstí tøí rodin, vèetnì tý jeho. A tak se ptám, stálo tìch pár kilo ryb a špinavejch penìz za tøi lidský ¾ivoty a mnoho let v kriminále?
Ludìk «opka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny èlánky autora