Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Taková jsem byla já! (12)


Dìtství je v nenávratnu – tajuplný èas dospívání klepe na dveøe…


Jako školaèka jsem mìla plno povinností nejen ve škole. Chodívala jsem pravidelnì pro mléko do mlékárny v mìsteèku. Tehdy bylo ještì na pøídìl – na lístky – a rozlévalo se z velkých konví do pøinesených konvièek. Nebyla to povinnost, kterou bych vykonávala ráda, proto¾e mne v¾dycky vytrhla z nìjaké velezajímavé èinnosti, ale ¾ádná výmluva na maminku neplatila.


Tak¾e si to jednoho krásného letního rána šinu s konvièkou plnou mléka pøes most domù. Napøed se zastavím uprostøed, konvièka mi stojí u nohy a já, nahnutá pøes zábradlí, koukám upøenì na hladinu. Po nìkolika okam¾icích mám pocit, ¾e øeka stojí na místì, zatímco já i s mostem ují¾dím dopøedu. Krásnì se tak snilo o dalekých krajích. Staèí ale uhnout pohledem na bøeh a èlovìk je zase raz dva na oslavanském mostì.


A honem domù! Copak vím, kolik èasu jsem tady prostála? Ale napøed si musím vyzkoušet, jestli je pravda, co øíkal Jirka o tom, ¾e kdy¾ se toèí rychle tøeba kbelíkem nebo konví plnou vody nebo nìèeho jiného tekutého, tak ta tekutina se nevylije. Beru konvièku s mlékem do pravé ruky, rozhlédnu se kolem, jestli nìkdo nejde. Nebylo by moc pøíjemné, kdyby na mì zase nìkdo rodièùm ¾aloval. Asi jsem do toho toèení dala malou rychlost, proto¾e konvièka se mi zastavila nad hlavou a drahocenné mléko mi poslou¾ilo jako sprcha. Zalil mne smrtelný pot a mléko ze mì stékalo zøedìnìjší, ne¾ jak je paní Veselá pøipravila k prodeji. Tenkrát mi nìkolik dní vùbec nebylo do smíchu. O to víc se øehnili kluci, kdy¾ jsem si stì¾ovala Jirkovi, co za blbinu mnì to poradil. Co já tehdy vìdìla o zákonu odstøedivé síly?!


S konvièkou mléka mám spojenu ještì jednu vzpomínku. Zase jsou prázdniny a na škvárovém chodníku pøed domem hrají kluci kopanou s hadrákem. Jeèí u toho jako apaèi a já se kolem nich šinu s konvièkou plnou mléka, na nohou tatínkem ušité letní opánky, ze kterých vykukuje palec i ostatní prsty.


„Hej, Manko, poï si taky kopnout, jestli to umíš!“


No abych neumìla! A do branky ze dvou kamenù se taky trefím! Já jim to uká¾u, posmìváèkùm! Na schodek u dveøí stavím opatrnì konvièku, aby se, nedejbo¾e, náhodou nepøevrhla, a na vyènívající betonový kanál, vedoucí napøíè škvárovým chodníkem, zase hadrák. Tak, pár krokù rozbìh, abych do nohy dostala tu správnou razanci, pøivøít oko, abych správnì odhadla vzdálenost a…


Kam se hrabou všechny výprasky svìta na bolest, která mnou projela od nakopnutého palce a¾ po poslední vlas! Øvala jsem víc ne¾ všichni kluci dohromady. Na nohu se nedalo stoupnout, podepírali mne ti nejstateènìjší, Frantík Krobot a Jirka, abych se dobelhala aspoò pøes síò do kuchynì. Do konvièky na schodku nìkdo z nás, pochopitelnì nerad, kopl. A zase to byl táta, kdo mne nalo¾il na štangli svého kola a co mu síly a dech staèil, ují¾dìl se mnou do ivanèické nemocnice. Pole¾ela jsem si tam dobrých ètrnáct dní a vrátila se pro zbytek prázdnin s gypsem na noze. Dobøe mi tak!


U¾ jsem nìkde napsala, ¾e kluci nebývali moc nadšení, ¾e jsem se jim cpala do party, jen¾e co mi zbývalo, kdy¾ v ulici kromì nich nebydlela jediná holka. Kdy¾ chtìli být spolehlivì sami a nerušeni ve svých klukovských tajemstvích, poslali na mì psa. Krobotovi mìli èernou fenu nìmeckého ovèáka. Bála jsem se jí a ona to vìdìla. Nejspíš by mi neublí¾ila, ale byla proti mnì obrovská. Obèas jsme mìly pøíle¾itost podívat se jedna druhé pìknì zpøíma do oèí.


Tam pravdìpodobnì zaèala moje nechu» vùèi psùm a pokraèovala úspìšnì, kdy¾ si strýc Alois, Jirkùv otec, poøídil Daryka, syna té èerné feny. Bylo mi ho velice líto, proto¾e neznal nic jiného ne¾ pár ètvereèních metrù malé terásky nad naším dvorkem. Strávil tam vìtšinu svého psího ¾ivota velice neradostnì uprostøed výkalù, které se nikomu nechtìlo uklízet. Slou¾il jako terè posmìchu našemu poš»ákovi, kdy¾ chodil pøes dvorek do strýcovy dílny. Vypadalo to, ¾e se pes pomine na rozumu, zuøil, a¾ mu pìna lítala kolem hlavy. Poš»ák si doslova zahrával se ¾ivotem pøesvìdèený, ¾e na nìho pes nemù¾e. Ale všeho do èasu. Daryk toho jednoho dne mìl právì tak dost, aby pøekonal strach ze skoku do víc jak dvoumetrové hloubky dvorku a vydìšený poš»ák to odnesl prokousnutým lýtkem, které nestaèil schovat za dveøe pøed rozzuøeným psem.


Po mnoha letech trvalo mému mu¾i a dìtem velice dlouho, ne¾ mne pøesvìdèili, ¾e kdy¾ budeme mít psa od štìnìcího vìku a vychováme si ho, nebude se èeho bát. Dnes jsem velice ráda, ¾e jsem se dala pøesvìdèit, proto¾e si ¾ivot bez našich psích kamarádù nedovedu vùbec pøedstavit. Ale o tom zase nìkdy jindy.


Èas utíkal neúprosnì, roky nám pøibývaly a blbin ubývalo. Kluci jezdili do Brna do støedních škol nebo do uèení, já zaèala chodit do Ivanèic na gymnázium. Vídali jsme se jen o sobotách, nedìlích nebo o svátcích a taky ještì o prázdninách, pokud jsme nebyli nìkde na brigádì. A já chci na závìr ještì zachytit svoje dvì zkušenosti s motorkou.


Jirkùv táta mìl Jawu 250, a kdy¾ mùj bratránek dorostl do vìku osmnácti let, udìlal si øidièské zkoušky a vesele se na téhle motorce prohánìl po okolí. Závidìla jsem mu, proè to nepøiznat. Byl ale poøád kamarád, a tak mi jednoho dne nabídl, ¾e mne nauèí taky jezdit, proto¾e „to vùbec nic není“. Pøijala jsem to s nadšením. Od domu jsme odjeli spoøádanì, já sedìla vzadu a Jirka za øídítky. Aby na nás nebylo moc vidìt, odfrèeli jsme si to smìrem na Letkovice, kde byl provoz minimální, prostì zastrèená okreska.


Tam jsme si vymìnili místa a dostalo se mi pouèení, kde se pøidává èi ubírá plyn, a vyjeli jsme. Byl to ten nejúchvatnìjší pocit, jak mne ten stroj poslouchal a jak mi pøíjemnì foukal vítr do oblièeje. Slyšela jsem, ¾e za mými zády Jirka nìco køièí, jen¾e mu nebylo rozumìt. A¾ kdy¾ jsem kolem silnice pøestala rozeznávat jednotlivé stromy a vidìla jen rozmazanou kulisu, dostala jsem strach z rychlosti, pøestala pravou rukou toèit dopøedu a zaèala koneènì ubírat plyn. Nevím jak, ale zastavili jsme. Sedìli jsme potom v pøíkopì hodnì dlouho, proto¾e jsme mìli nohy jako hadrová panenka mého dìtství a tøásli se po celém tìle. Byli jsme dost velcí na to, abychom si velice dobøe uvìdomovali, èemu jsme unikli a ¾e u¾ nikdy nebudeme pokoušet osud.


Podruhé jsem sedìla na motorce jednoho nedìlního odpoledne, kdy¾ mnì, vysvátkované ve skládané sukni a parádní halence, nabídl kamarád mého dìtství Ká
ja Krobot, ¾e mne zaveze do Ivanèic na odpolední „èaj o páté“. Souhlasila jsem ráda, na nádra¾í to byl pøece jen kousek a vagony bývaly dost špinavé. Usadila jsem se tedy na zadním sedadle, a ne¾ jsem se ho staèila chytit, Karel vyrazil jako odpálená vesmírná raketa. Snad aby mi pøedvedl, jak umí jezdit.


Jak to dopadlo? No, dopadla jsem já velice tvrdì na dlá¾dìnou silnici a ještì ne¾ mne zaèalo bolet nara¾ené sezení, vidìla jsem, jak kamarád mizí v zátoèinì. Toho nedìlního odpoledne se mi velice špatnì tanèilo.


A tady moje vzpomínání na rané i pozdìjší dìtství konèí. S následujícími roky studia se zaèal otevírat nový svìt – svìt dospìlých.

 

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 25.07.2015  10:21
 Datum
Jméno
Téma
 25.07.  10:21 kusan
 24.07.  23:19 Alena
 24.07.  14:26 Vesuvjana chybka se vloudila,
 24.07.  14:11 Vesuvjana díky
 24.07.  11:35 Ferbl Podìkováni
 24.07.  08:14 Von
 24.07.  06:48 Bobo :-)))
 24.07.  06:46 Kvìta :-)))