Kozí farma
®ádný farmáø. Pøedstavil se mi jako Bo¾í mu¾. Nevnímala jsem ho jako milovníka a znalce bible, ale spíše jako èlovìka, který se rozhodl být souèástí pøírody. Odešel jsem z mìsta na kozí farmu, øekl docela prostì. Nebo» jsem tou¾il po míru. Krásnì øeèeno, ale zprvu jsem nechápala, co se za tím vším skrývá. A¾ teï, kdy jsem ho vidìla krmit s láskou své stádo koz. A¾ posléze, kdy jsme spolu stáli v kaštanové aleji, do jejich¾ mohutných korun hustì pršelo, jsem zaèala jeho vìtu chápat. Tu sílu pøírody kolem, tu hudbu deštì. Já schovaná pod deštníkem, který on odmítl. Zùstal na dešti a voda na nìj crèela a stékala mu po pramenech vlasù, po oblièeji a vpíjela se mu do trièka. Pøipadalo mi to neskuteèné. ®ivá socha mladého mu¾e v zelené aleji. Nìco nevídaného v našem naškrobeném, na¾ehleném svìtì.
Na poèátku byla myšlenka na chov malých pøe¾výkavých sudokopytníkù, posléze nápad, slovo. A pak u¾ jen síla to uskuteènit. Pronajmout prostory a jezdit po vesnicích a skupovat kozy. Krmit je, dojit, zu¾itkovat mléko. A rozmno¾ovat stádo. Kdysi se koze øíkalo „kráva chudých“, nebo» hospodáøi dobøe vìdìli, ¾e její u¾itkovost není zanedbatelná. Její mléko je zdravé a dobøe se v chalupách hodilo pro rodinu i pro krmení prasat.
Nyní èítá stádo pøede mnou sto tøicet kusù. V první ohradì ètyøi kozlové, kteøí jsou dr¾eni od stáda oddìlenì. Od nich jsem se dr¾ela dál. Jejich vousaté brady budily respekt. A mezi nimi jeden kozlík neposeda. Rád se mazlí, upozornil mne jako starostlivý hospodáø, kdy¾ ke mnì kozlík stále natahoval hlavu. Pøi øeèi nabíral zruènì suchou trávu na vidle a rozprostíral ji do ¾labù. Kozièky protahovaly hlavy ohradou a laènì ukusovaly. Koryta se táhla po obou stranách boxù, tak z jedné strany byla øada sklopených hlav a z protìjší zapøené nohy a samé bílé zadeèky.
Dáváte jim také zelené? Kdepak. Tady mají lizy, ukázal. A pøi dojení dostávají granule a jetel z balíkù. Milujete tu práci? Polo¾ila jsem mu zbyteènou otázku. Kdybych ji nemiloval, tak tu nejsem. Moc lidí se na tuhle práci ne¾ene. Bez lásky k pøírodì to dìlat není mo¾né. Kdy¾ odvá¾íte kozièky na jatka, nepláèete, zajímalo mne. Navenek ne, ale tady uvnitø, ukázal, tady uvnitø to bolí. Tak tedy musím pøiznat, ¾e ano. Pláèu. Taky proto nejím maso.
Farma je i na maso a hlavnì z pasterovaného kozího mléka se zde vyrábí mìkký kozí sýr. Èerstvý nezrající nelisovaný sýr vyrábìný tradièním zpùsobem, který u¾ívá pouze mlékárenské postupy a syøidlo. Výsledek jsou malá vakuovì balená koleèka o hmotnosti 80g. Pøírodní sýr má pøíjemnou nakyslou chu» kozího mléka. Ostatní sýry mají pøíchu» daného koøení: a to pa¾itky, bazalky, kapií, èesneku, komínu, gyrosu, oliv a v poslední øadì brusinek. S dvoumìsíèní trvanlivostí. Je významný pro posilování imunitního systému.
Pozorovala jsem toho mu¾e pøi krmení kozího stáda i pøi dojení a usoudila jsem, ¾e tohle nemù¾e dìlat ka¾dý. K zvíøatùm se musí pøistupovat s láskou jako ke ka¾dé ¾ivé bytosti. Nìkdy je pohladit, poplácat, krmit je a udr¾ovat v èistotì.
Odjí¾dìla jsem z farmy hustou zelenou kaštanovou alejí. Nechávala jsem za sebou ten prostý obraz pøírody, ještì jsem se nostalgicky ohlédla, ne¾ se pøede mnou se na obzoru objeví mìsteèko Chotìboø, jeho obyèejný všední ¾ivot.
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky