Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pikolka
Ve Vì¾i u Havlíèkova Brodu mají na návsi pìknì upravený rybníèek. Sice èasto postrádá nìjakou tu šupinu, jindy trochu vody, ale èím oplývá je bahno na dnì. Toho se tam usadilo za léta moc. Pohybujeme se v šedesátých letech minulého století.
V té dobì jsem tam bydlel a poctivì navštìvoval místní hospùdku, kde ochoèená kavka køièela ze støechy tak pøesvìdèivì „babko“ , ¾e jsem èasto tomu škodolibému opeøenci naletìl i já.
Jak u¾ to tak ve vesnických hospodách chodí, sejdou se zde lidé rùzní. Tak se stalo, ¾e mezi nás - chásku zelenou - zabloudil muzikant úctyhodný svým vìkem. Šel odnìkud z pohøbu. Hrál na pro mne nepochopitelný nástroj, na který jsem nikdy nevyloudil nic kalého, aè mi vìtšina ¾es»ových i plátkových dechových nástrojù nebyla cizí. Byla to mini—flétna, ale nejvìtší køikloun v dechovce, pikola.
A proto¾e do hospody se chodí za urèitým cílem co¾ dìda dokázal poètem piv a panáèkù zelené, pøišla na nìho potom co nás babka vysypala na náves plichta.
Jeho pou» vedla po hrázi rybníèka. A tady zaèala debata, která nevìštila nic dobrého pro chudáka pikolku.
„Ty mrcho, kdybych tì nemìl nechlastám, neutrácím a bába by mi nenadávala a nebylo by mi po nocích blbì. Proè já se s tebou furt tahám? Víš co hajzlíku, pudeš do vody a šmytec“ ! ®áby pøerušily nokturno, kdy¾ to ¾bluòklo. „Tak a máš to neøáde!“ S tímto odešel spokojenì domù.
Jen¾e lidé se nejen rodí, ale také umírají. Pohøeb bez muziky je tak nìjak necelý. A tady je pikolka k basu potøebná. Došla na dìdka krize.
„Mládenci dám flašku, kdy¾ mi tu potvoru z toho rybníka vytáhnete !“
No to byla nabídka, která se nenechává jen tak. S vidinou lahvinky s korábem jsme vyrazili jako jeden mu¾. A¾ se zdálo, ¾e jedna lahvinka na tolik hrdel bude málo. Jen¾e ouvej! Vody tam moc nebylo, ale bahno ze dna se okam¾itì do toho zbytku míchalo a byla z toho bøeèka neprùhledná.
Vypustíme to úplnì – rozhodlo se! Byly tu trampoty s uvolnìním zakysaného èepu, který byl naposledy venku kdoví kdy. Husího vína ubývalo a zaèalo bahno vystupovat. Nedaleko kraje trùnila jedním koncem zapíchnutá pikolka. Teï u¾ nebyl problém úkol dokonèit. Staèila chvilka a muzikant ji hladil ve dlaních. „Nebyla ti tam mrško zima“?
Po delším èase nás babka v hospodì pøivítala.
“Kluci, tamhle máte vod Franty flašku. Zase je inštrument v rybníèku.“
Zkusili jsme licitovat!
„Dìdku, to by mìla bejt zelená, ne jen rum“!
V odpovìï se ozvalo.
„Jistì pánové (ne kluci, šlo o pikolku, pota¾mo o dvacku za hraní na pohøbu). Maøka, dones jim zelenou“!
Tady bych mohl zaèít zpívat známou, nekoneènou písnièku o tom jak pes jitrnièku se¾ral. ®el Bohu, se tato situace u¾ nikdy neopakovala. Pikolka ztratila foukaèe a heligon na pohøbu hrál nìjak moc osamocenì, smutnì. Ani nám nebylo do juchání.
„Tak vidíte mamlasové, máte po ftákách.“ To komentovala babka.A mìli jsme.
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora