Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (20)

Abych stále neunavoval školou, přeruším vzpomínky na své učitele a profesory, „zařadím zpátečku“ a musím přidat něco „z jiného soudku.“

Sportu musím zcela jistě věnovat několik kapitolek těchto životních paradoxů a renonsů. Právě díky opravdu velmi všestrannému sportování jsem totiž prolétl celou pubertou bez ztráty kytičky. Tedy bez nikotinu, alkoholu, jakýchkoliv generačních rebelií a dokonce i bez větších zranění. O drogách jsme neměli ani ponětí a také první Amorovy šípy mě jen velmi lehce šimraly! Snad se mohu klidně přiznat, že na hřištích, koupalištích a v tělocvičnách jsem možná strávil více času, než ve školních lavicích a nakonec velmi dlouho jsem předpokládal, že budu profesorem tělocviku.

Své sportování vezmu „od Adama“, ale asi budu občas přeskakovat. Už jsem se pochlubil, že lyžovat i bruslit jsem začal už v předškolním věku v Jičíně a ve cvičné škole to pokračovalo různou tou vybíjenou a přehazovanou, předstupněm to odbíjené. Na jičínském gymplu a v Sokole přišla na řadu gymnastika v tělocvičně a lehká atletika na „Sokoláku“. Tam jsme také už tehdy v létě 1947 hráli „amerického pasáka“, dnešní softball. A vlastně ještě před tím - koncem války - se to mé sportování promíchalo žákovskou českou házenou, fotbalem a hokejem, vše tak trochu už „závodně“ - tedy kromě pasáka. Fotbal jsme pak také hráli jen na louce u trati nebo jako bosou ligu s hadrákem na betonu před nádražím, o čemž jsem se už kdysi zmíbil. Měl bych ale asi začít „sportováním pasivním“.

Samozřejmě jsme jako kluci pečlivě sledovali veškeré sportovní dění doma i ve světě a tak se jistě do tohoto místa hodí několik zajímavých klukovských vzpomínek na nejvýznamnější sportovní události z přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století.

Určitě největší událostí bylo mistrovství světa v ledním hokeji, které se konalo v Praze v roce 1947. V tom roce v polovině února žila celá Československá republika hokejem snad ještě více, než po jednapadesáti letech v době slavného vítězství v Naganu. Televize tehdy samozřejmě nebyla a tak jsme jako kluci prožívali všechny zápasy u rozhlasu. Jistě si všichni pamětníci vzpomenou nejen na legendárního reportéra Josefa Laufra, ale i na Procházku a zejména na Štefana Mašlonku. Těm se to referovalo, když Rumunsko jsme porazili 23:1 a Belgii dokonce 24:0! Vždyť za 7 zápasů dal Vladimír Zábrodský 29 a Jarda Drobný 14 branek!

Je zajímavé, že kromě jmen mnoha našich hráčů si vzpomínám např. i na švýcarské bratry Poltery a také na „kuličku“ – mrštného amerického brankáře, jehož jméno jsem však zapomněl. Bylo jistě škoda, že v Praze nehráli Kanaďané, a tak po stříbrných Švédech získali Rakušané, kteří nám k tomu zlatu tehdy výrazně pomohli, bronzové medaile, Švýcaři byli 4. a USA 5.
Jedním z velkých strůjců našeho tehdejšího úspěchu byl kanadský trenér Mike (Matěj) Buckna a tento Čechokanaďan se dostal i do oslavného textu známého šlágru :
Už to máme za sebou, už to máme za sebou, mistrovství jsme vyhráli, teď už je nám hej!
Matěj Buckna zlatej kluk, očaroval našim puk, přejeme mu k jmeninám kluka jako buk!
Teď se můžem stále smát, Rakušanům cukr dát, jen když jsme to vyhráli, teď už je nám hej! Ano – Rakušané na tom byli tenkrát hospodářsky hůře, než my!

Hned za necelý rok se pak toto mistrovství světa, přesněji pražský zimní stadion na Štvanici, stal „hlavním hrdinou“ hezké české komedie Polibek ze stadionu. A ještě něco – mistrovství končilo velmi zajímavým datem – 25. února 1947, přesně rok po té přišel „Vítězný únor“ a za dva roky pak nechutný pogrom na naše milované mistry světa – Bóžu Modrého a spol., kteří pak strávili řadu let v komunistických lágrech, zejména v Jáchymově. Tito skvělí sportovci nejprve učili v Moskvě hrát sovětské hráče hokej s pukem a pak pro jiné „sovětské bratry“ těžili holýma rukama smolinec! Škoda, že stále není objasněna role „šéfa“ Vladimíra Zábrodského v této přesmutné aféře …

No – zahrňme to do lítosti a připomeňme si raději ještě pár dalších našich sportovních velikánů té doby. Jednoznačně největší postavou byl Emil Zátopek, jehož éra začala na Olympijských hrách v Londýně 1948 a vrcholila v Helsinkách o čtyři roky později. Jeho gigantické úspěchy není třeba připomínat, mohu ale uvést jeden méně známý. 24. dubna v roce 1949 se konal v Jičíně IV. ročník poválečného Běhu Lipami, pořádaný jako mistrovství ČSR v přespolním běhu. I když už jsme v té době bydleli ve Vrchlabí, tuto událost jsem si nemohl nechat ujít. Trať na okruhu Lipové stromořadí – Zebín – Želvák – Žabínek – plovárna Jarošov – Lípy se běžel dvakrát s celkovou délkou cca 12 kilometrů. Účast Emila Zátopka, čerstvého olympijského vítěze z Londýna přilákala podél trati neuvěřitelných 10 000 diváků. V cíli jsme ho uvítali jako vítěze po vzrušujícím stíhacím závodě ve druhém kole, kdy dotahoval ztrátu více než 1000 metrů, způsobenou zablouděním! Bylo to neuvěřitelné a od ještě zpoceného borce jsem získal autogram, který by byl nyní velmi cenný, ale samozřejmě jsem ho brzy někam zašantročil a velmi se tak ochudil. A teď nevím, zda se zde už neopakuji!

Další sportovní gigant oné doby bohužel největší slávy dosáhl „v cizích službách“! A opět možná že pouze ti starší z nás vědí, že jde o Jaroslava Drobného. Ten asi jako poslední sportovec dosáhl – stejně jako před válkou Karel Koželuh a Pepa Maleček – absolutního světového vrcholu jak v hokeji tak i v tenise. A Jarda Drobný tak v už roce 1949 započal „samovývoz“ českých a slovenských vrcholových sportovců. V roce 1951 a 52 vyhrál na antuce French open a v roce 1954 slavný travnatý Wimbledon – už jako Egypťan, pro nás však určitě Čechoegypťan!

A proč jsem si vybral právě tyto dva naše sportovní velikány? To není žádná řečnická otázka. Mám je jako obyčejně zcela paradoxně spojeny s dvěma svými zajímavými studentskými brigádami, o kterých ještě někdy pojednám.

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora