Babibajky

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

Babibajky

* (17) *

Na jedné jarní zahrádce rozkvetl tulipán zvláštní barvy. Ostatní tulipány po něm koukaly, jako by nevěřily vlastním očím. Aby taky ne, mezi jejich fádní žlutí a třešňovou červení se vyjímal jako princezna mezi husopaskami a byl na to taky pořádně pyšný. Když kolem něho začaly kroužit včelky a motýli, rychle uzavíral svůj kalich, jen aby se před nimi ochránil. To ostatní tulipány naopak svoje kalíšky otvíraly doširoka a všechny zvaly k hostině.

Jednou přiletěl odvážný motýlek a hned se hrnul k tulipánové princezně, že ji políbí. …Och ne, upejpala se, to nesmíte, maminka cibulka mi velice kladla na srdce, abych se lásce vyhýbala, jestli chci zůstat dlouho mladá a barevně stálá. Kdo ví, koho jste líbal přede mnou. Mohl byste mne nakazit cizím pylem a já bych příští jaro vyrostla třeba proužkovaná jako krokus… ne, ne, jen si leťte někam jinam.
Jenže příští jaro kolem ostatních tulipánů vyrostlo plno jejich dětí, jen ta naše primadona zůstala sama.

* * *

Bylo to takové docela obyčejné malé nádražíčko z dávných dob. Jeho sluncem rozpálené dřevěné stěny voněly i po letech borovicovou smolou a lidé, co tady občas čekávali na rozhrkanou lokálku, si připadali jako uprostřed lesa.
Byla to od nádražíčka veliká laskavost, protože kolem dokola, kam až oko dohlédlo, byla jen rovina, teď po několikadenních deštích porostlá zase jednou svěží trávou. Nádražíčko mělo totiž svoje lidi rádo. Nikdy jich nebývalo mnoho, všichni se znali, a když se potkali na peronu, vykládali si o svých dětech, co jim vyrostlo na políčku, co uvaří k večeří, až se vrátí z města.
Rádo je poslouchalo, radovalo se s nimi, když byli veselí, a dělalo si laskominy na voňavé bramboráky a lívance s povidly, nepohrdlo by ani slaďounkou krupicovou kaší pro batolata… Proto ani nemělo čas na nudu, když pak vláček odsupěl a ono zase na dlouho zůstalo samo.

* * *

Od obzoru k obzoru, po rovinách, dolinách i vršcích se jako ušmudlaná stuha vine silnice. Není na ní nic moc krásného, udělali ji z šedočerného asfaltu, aby dlouho vydržela, a zdobí ji jen ten světlý pruh uprostřed. Není se sebou spokojená, představovala si, že bude hezčí, přinejmenším barevnější, ale co naplat, sama to změnit nemůže. Trochu si spravila náladu při slavnostním otevření, bylo u toho plno lidí a ještě víc řečí, kdosi přestřihl červenou mašli a pak TO začalo! Zavrčely motory, kola se začala otáčet, auta se rozjela a každé z nich pělo chválu… na rovný povrch bez hrbolů… na perfektně klopené zatáčky… na šířku jízdních pruhů… na vynikající značení... na kvalitu asfaltu... na… Silnice nevěřila svým uším a čím více ji pneumatiky rozehřívaly, tím víc se radovala a rostlo její sebevědomí. A jak se vyjímaly barevné vozy na její šedé stuze! Jak je bylo už zdaleka vidět! Konečně byla spokojená, opájela se vůní benzínu a spolu s auty, která po ní svištěla, zpívala píseň rychlosti

* * *

... plavu si, ani nevím jak… a je mi tady smutno a mám málo místa a nemám tady ani trochu písečku, žádnou rostlinku a chci domůůůůů!!! … tam, kde se průzračné moře čeří nad korálovým útesem plným barev, mezi sasanky ladně se vlnící v mořských proudech, mezi růžové korály a ústřice a slávky přilepené na útesu, mezi kamarády, co se v hejnech míhají kolem té krásy… co na tom, že tam jsou taky murény, kanici, barakudy, žraloci, medůzy a spousta jiných nepřátel, těm se dá uplavat, schovat se před nimi mezi žahavá chapadélka přátel… proč jste mne strčili do téhle příšernosti, kde není ani hladina jiskřící sluníčkem, ani modravá hlubina se svým tajemstvím… kdybych byla zlatá rybka, splnila bych si veliké přání – dala bych vás do akvária místo sebe a vrátila bych se domů, domůů, domůůůů…

* * *

V jednom velikém a rušném městě právě na té nejdůležitější křižovatce postavili dopravní značku. Svítila novostí do daleka, a tak se jí vůbec nelíbilo, že při dešti na ni náklaďáky cákají plno špíny, a když pak svítí slunko, lepí se na ni prach zvířený koly aut a větrem…
 - No to je ale životní prostředí! kdo to tady má vydržet, už mě pořádně štve, že mě nikdo neumyje, copak lidi nevědí, jak jsem důležitá? –
Když už byla tak špinavá, že ani nebylo poznat, co je na ní napsáno, přestali se na ni řidiči dívat a jezdili, jako by tam ani nebyla. No a stalo se, co se stát muselo, jeden řidič z venkova tudy jel poprvé, špinavou značku přehlédl, vjel do křižovatky a byla z toho parádní bouračka.
Teprve pak se začali shánět po člověku, který měl tuhle značku udržovat v čistotě a našli ho v hospodě u šestého piva a tří rumů pořádně napařeného. A když jim začal blekotat, že se přece napřed musí na práci posilnit, napařili mu pěkných pár měsíců veřejných prací pod dozorem!

Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky