Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Taková jsem byla já! (10)


V urèitém úseku ¾ivota èlovìk intenzivnì ¾ije pouze pøítomností - studuje, pracuje, zalo¾í rodinu, pøijdou dìti, ranec starostí je den ze dne vìtší a t쾚í. Není èas na vzpomínání, všechnu energii spotøebuje pøítomnost. Ale v plynoucím èase se najednou pøistihnete, ¾e se zaènou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještì nenastal ten pravý èas na vzpomínání, to a¾ dìti opustí rodinné hnízdo, aby si koneènì zaèaly ¾ít svùj opravdový dospìlý ¾ivot. Pak teprve máte èas pevnì zachytit záblesk vzpomínky a zaènete rozplétat klubíèko do souvislejších obrazù. Nabízím laskavým ètenáøùm SeniorTipu nìkolik nahlédnutí do mého dobrodru¾ného dìtství.

 

Hurrrá do školy!

Do školy jsem zaèala chodit a¾ v sedmi letech, narozená po prvním záøí jsem si musela rok poèkat. Byla jsem zvìdavá, tìšila jsem se. Z dìcek jsem strach nemìla, mìla jsem „prùpravu“ z té naší party klukù. Shromá¾dili nás v pìkné velké tøídì v „nové“ škole pod kostelem. Jen sem tam nìkdo pofòukával.


Pak jedna maminka pøivedla nastrojenou holèièku, která se jí køeèovitì dr¾ela za ruku, za nic na svìtì se jí nechtìla pustit a sednout si do lavice. Dìlala tam pìkný randál, ta malá Máòa, jedináèek, kterému nic nechybìlo, proto¾e tatínek byl øezník. Pozdìji z ní byla docela fajn kamarádka, která se ráda o svoje voòavé svaèinky a námi podìlila. Jen její další osud nebyl závidìníhodný. Vdala se jako první ze tøídy. Nepamatuji se, ¾e by se tøeba nìèím vyuèila, ani dál nestudovala. Nemusela, nemìla to zapotøebí, od rodièù dostala, na co si vzpomnìla. Zemøela jen pár mìsícù po porodu na rakovinu prsu.


Vrátím se ale k tomu sluneènému dni prvního záøí 1946. Moc nás tehdy pøekvapilo, kdy¾ nás rozdìlili do holèièí a kluèièí tøídy. Pak si nás paní uèitelka Kaplerová odvedla do „staré“ školy jen pøes pár metrù koèièích hlav naproti. Budova byla skuteènì stará a nevím, jestli v mìsteèku ještì stojí. Pro¾ila jsem tam ètyøi roky pod rákoskou pøísné uèitelky, která mne dokázala nauèit základy jazyka tak, ¾e jsem od tøetí tøídy neudìlala pravopisnou chybu. Dodnes umím vybraná slova tak, jak jsme je musely umìt odøíkávat tøeba i o pùlnoci a nazpátek. Za všechno, co jsme neumìly nebo zapomnìly, nás odmìòovala rákoskou. Podle míry provinìní to byl buï švihanec pøes dlanì, nebo høbet ruky a nejvìtším trestem byl výprask pìknì na zadeèek.


To se provinilka musela ohnout pøes lavici, zdvihnout si sukýnku a pak pøišla ta lahùdka v podobì nìkolika mázancù. I doma jsem èasto dostávala výprask, proto¾e, jak rodièe øíkali, jsem byla „truc kluka“ a ¾ádná domluva na mì nepùsobila líp ne¾ tatínkùv ševcovský potìh nebo maminèin proutek z bøezového koštìte. Všechno se to zmìnilo, kdy¾ jsem pøišla do puberty. Z divokého a tì¾ko zvladatelného dítìte se ze mne stala zasnìná a tichá skorosleèna.

Ne¾ však došlo k tomuto zázraènému pøerodu, u¾ila jsem si dobrodru¾ství školních let a¾ nad hlavu. A vlastnì jsem v nìm ve trochu jiné podobì pokraèovala napøed osm let jako studentka a pak tøicet let jako uèitelka.

V první tøídì jsme se uèily psát na bøidlicové tabulce olovìným pisátkem a vyrytá písmenka se dala smazat malou houbièkou pøivázanou ke døevìnému rámu tabulky. Bylo to trochu jako ve støedovìku, ale rok po válce nebylo skoro nic, nato¾ sešity pro prvòáèky. Ty jsme dostaly, a¾ kdy¾ jsme se nauèily psát.


Chodila jsem do školy ráda, bylo to tam zajímavé i o pøestávce, kdy nás paní uèitelka vyvedla na školní dvùr. Tam jsme mívaly tìlocvik. I kdy¾ nebyl tak legraèní, jak o nìm vypráví ve svých vzpomínkách Vladimír Menšík, trochu se mu podobal. Aby ne! Naše paní uèitelka u¾ nebyla nejmladší a dohlí¾ela hlavnì na to, abychom si nìjak neublí¾ily. Uèila nás taky základy osobní hygieny. To jsme si jednoho krásného dne musely pøinést kartáèek na zuby a pastu a ona nám pøedvádìla, jak se správnì èistí zuby. Byla to psina, pastu jsme mìly a¾ za ušima, jak jsme horlivì šudlily kartáèkem po zubech a pøitom se hihòaly jedna druhé.


Nástup do školy pro mne znamenal velkou zmìnu i v tom, ¾e se mi rozšíøil okruh kamarádek. Bylo tam plno prima holek, ka¾dá nìèím jiná. Máòa Vojtìská a Máòa Rumreichová byly ze selských rodin, Jarka Veselá mìla tatínka sedláøe a krásnì to u nich vonìlo novou kù¾í a její maminka zase mìla mlékárnu, kam jsem chodila pro mléko. Miluška Lišková byla dcerou oslavanského mlynáøe a bydlela ve mlýnì, který kdysi patøil mému pradìdeèkovi.


O tom bych se chtìla zmínit trochu víc. Ten mlýn nám kdysi skuteènì patøil. Dostal ho nìjaký mùj prapøedek spolu s polnostmi za svoji slu¾bu ve vojsku nevím jakého krále asi v 15. století. Pùvodem byl polský zeman a ještì moje babièka Antonie se za svobodna jmenovala Koutzská. V dìtství jsem slýchávala, ¾e o mlýn jsme pøišli proto, ¾e ho mùj pradìdeèek propil. Skuteènost byla asi jiná, faktem ale bylo, ¾e u¾ nebyl náš. S tímto vìdomím jsem do jeho tajemných prostor vstupovala, kdy¾ jsem si chodila hrát s Miluškou. Bylo to strašnì zajímavé a voòavé. Náhonem proudila voda na lopatky velkého døevìného kola, které pohánìlo mlýnská soukolí. Všude to drnkalo, vrèelo, skøípalo. Nahoøe se do násypky vysypávalo obilí z pytlù a dole zase do pytlù padala bìlounká voòavá mouka. I kdy¾ jsem se sna¾ila zapírat, jak to jen šlo, maminka v¾dycky bezpeènì poznala, odkud se vracím. Ono to nebylo moc tì¾ké a bøezovým proutkem vyta¾eným narychlo z koštìte pak ze mne tu mouku pod kùlnou vyprášila.


Mlýn a jeho veliká zahrada z jedné strany sousedily se zámeckým parkem, na druhé a tøetí stranì pak s farskou zahradou, kam jsme pøes taras rády nakukovaly, a ètvrtá strana vedla do polí kolem øeky.


V dobì, kdy jsem tak intenzivnì kamarádila s Miluškou, byl se mnou velký køí¾. Vìtšinou jsem s ní pøímo ze školy chodila do mlýna, kde jsme si obèas spoleènì napsaly i úkoly a kde – a to je hlavní – jsme si hrály ve všech prostorách mlýna i pøilehlého okolí.


Nìkdy se mi podaøilo dojít ze školy a¾ k našemu domu a to jsem pak jen otevøela dveøe do sínì, rozmachem jsem hodila aktovku, co nejdál to šlo, honem rychle dveøe zavøela a pádila pryè. A kdy¾ se rodièùm podaøilo mne „odchytit“, odcházela jsem oknem ve svìtnici.


Ve ètvrtém školním roce se klukovská a holèièí tøída spojily a zaèal nás uèit pan uèitel Kováø. Musel mít svatou trpìlivost, byli jsme jako vosí hnízdo. S klukama jsme na sebe navzájem pokukovali, zaèínala se nám „zapalovat lejtka“. Mnì se poøádnì zapálila v páté tøídì. Doma jsem našla hodnì obeètený výtisk Máchova Máje. I kdy¾ jsem všemu nerozumìla, okouzlily mne první verše, jak hrdlièèin zve ku lásce hlas, a nemìla jsem nic pilnìjšího na práci, ne¾ je krasopisnì opsat a potají je poslat nejhezèímu blonïákovi s modrýma oèima – v pøedposlední lavici u okna. Jaromír ale nemìl pochopení pro moji snahu upoutat jeho pozornost a moje první milostné psaníèko odevzdal uèiteli tøídnímu. Ten mne ztrestal tím, ¾e jsem musela celou hodinu dìjepisu prokleèet na stupínku a nic mi nepomohlo, ¾e jsem velice dávala pozor a hlásila se, a¾ mi mohla ruka upadnout.

Nebyla jsem vzata na milost, a proto jsem jednou pro v¾dy na milého Jaromíra zanevøela. Nezanevøela jsem ale na vysoké blonïáky s modrýma oèima a jednoho jsem si po mnoha letech a mnoha událostech vzala za mu¾e.


Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 28.05.2015  15:57
 Datum
Jméno
Téma
 28.05.  15:57 Ferbl
 27.05.  17:13 Von
 27.05.  16:46 Mara
 27.05.  10:56 Von
 27.05.  10:52 zdenekJ
 27.05.  09:46 KarlaA