Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Moji přátelé a já – Tři mušketýři

V roce 1959 jsem se vydal jako zástupce Okresního domu osvěty v Teplicích na ústřední přehlídku divadel malých forem, která se konala až v Nitře. Daleké cestování však stálo za to. Viděl jsem tu excelovat pardubické Divadlo Experiment s pořadem Hrajeme kabaret, kde autorskou a ústřední hereckou dvojici vytvořili Jiří Sýkora a Josef Kraus. Sýkora měl dominantní, Kraus submisivní roli a dokonale si přihrávali. Nezapomenutelnou se stala scénka, kdy si jako děti hrají na pískovišti, Pepíčkovi dělání báboviček moc nejde a Jiří na něj vyhrkne: „Co se s tím tak seješ?“ S tím druhým jsem se rychle skamarádil.

Dále jsem tu viděl sólové výstupy mimů, z nichž si pamatuji dva. Prvním byl Josef Laufr, druhým Ivan Kraus. I v tomto případě mé sympatie patřily tomu druhému.

Příští rok jsem pardubický Experiment viděl na Haškově Lipnici, srdečně se přivítal s Josefem Krausem a byl překvapen, že stálým členem se stal i jeho jmenovec Ivan. Vystoupení jejich souboru bylo ještě úspěšnější než v Nitře, vyneslo jim účast na Jiráskově Hronově, natáčení v televizi a hostování v divadle Semafor.

Uplynuly asi dva roky, kdy jsem je odsunul z centra pozornosti, jednak proto, že nemám ve zvyku přihřívat se na cizí slávě, jednak proto, že jsem měl dost starostí se svým přesídlením do Karviné a s požadavky nového zaměstnání – kulturního pracovníka učiliště.

Co je nám souzeno, tomu neutečeme (někdy bohudíky). Jednou tak sedím v ostravské kanceláři Karla Bartovského, který šéfoval estrádnímu oddělení filmového podniku, když mu sekretářka ohlásila návštěvu tří herců. Jaké bylo moje překvapení, když vešli a já dva z nich poznal. Byli to Josef a Ivan, nebratři Krausové. „Co tu děláte?“ vyhrkl jsem. „Hledáme zřizovatele nového kabaretu,“ odpověděli a já se dozvěděl, že Park kultury a oddechu v Pardubicích jejich soubor zprofesionalizoval, angažoval nové herce, změnil název i dramaturgii a oni za těchto podmínek v něm nechtěli pracovat. Jiří Sýkora se od nich oddělil (točil tehdy s Jurajem Jakubiskem film Kristova léta, později emigroval do USA a stal se hlasatelem Hlasu Ameriky) a nahradil ho ten třetí, který s nimi přišel: Jaroslav Kremla, původem z Hradce Králové. Dále jsem zjistil, že se už před časem obrátili na Bartovského a požádali ho o pomoc. Jak tam tak stáli a čekali, co jim řekne, mohl jsem je vnímat jako biblické tři krále, Remarqovy tři kamarády nebo Dumasovy tři mušketýry. Nějak mi přišlo na mysl to poslední a pro sebe jsem si je zařadil pod tuto visačku.

Karel Bartovský jim sdělil, že malý profesionální soubor by si mohl vzít pod svá křídla Městský osvětový dům v Havířově a mají se proto vypravit za jeho ředitelkou. Třebaže už to nebyli žádní zelenáči, přece jen byli z nového prostředí, kde nikoho neznali, trochu vyplašeni. Proto s povděkem přijali moji nabídku, že se jich ujmu a zavedu je tam, kam je třeba. Nejprve jsme zajeli ke mně domů, tam jsem jim poskytl přístřeší a probral s nimi program pro nejbližší dny.

Dobrá věc se podařila a oni při zmíněné instituci skutečně založili profesionální Mikrodivadlo a brzy uvedli první pořad, který už měli z větší části nazkoušen: Třináctý pokus. V nové sestavě se nevyskytovala typická dvojice protagonistů, byly tu tři rovnocenné, nicméně diferencované typy. Josef Kraus jako mužská „naivka“, spouštěč situační komiky, astenický Ivan Kraus jako sarkastický klaun, a korpulentní Jaroslav Kremla jako vitální herec a bonviván. Soubor doplňovaly dvě herečky.

V mém karvinském bytě našli moji kamarádi rodinné zázemí, jehož využíval hlavně třetí z nich při nočních inspekcích ledničky. Přes veškerou snahu zřizovatele v čele s ředitelkou osvětového domu a přes veškeré úsilí členů souboru se divadlu nepodařilo přežít první sezónu. Podařilo se však leccos jiného. Představení uváděly parodie reklam, které namluvil Jaroslav Kremla a zaujal pozvané redaktory z ostravského rozhlasu tak, že mu nabídli možnost pracovat v rádiu jako speaker. Všichni tři se během té doby spřátelili s ostravskými herci, zejména s čerstvými absolventy DAMU sdruženými kolem Jana Kačera, kteří přišli do Divadla Petra Bezruče (a později vytvořili základ Činoherního klubu v Praze). Když se moji kamarádi po první sezóně Mikrodivadla ocitli na dlažbě, přišlo jim vhod, že dostali angažmá u Bezručů jako elévové. Vytvořili zde řadu zapomenutelných (jak sami říkají) rolí a dokonce si zahráli i v inscenaci Saši Lichého Tři mušketýři. Nikoli hlavní role, bylo to však signifikantní potvrzením názvu, pod který jsem si je zařadil. Ani zde však nepřežili jednu sezónu a rozešli se.

Jaroslav Kremla zůstal v Ostravě a hledal tu jiné uplatnění. Nejprve to zkusil v profesionálním loutkovém divadle a napsal mi, že debutoval v roli třetí a čtvrté nohy krávy v jakési pohádkové taškařici, a podotkl, že pro vodění první a druhé nohy dostala přednost kolegyně, která měla DAMU. Potom se rozpomněl, že ho na základě jeho účinkování v Mikrodivadle někdo lákal do rozhlasu, udělal tam konkurs a řadu letu pak působil jako rozhlasový a později i televizní hlasatel. Potom se vrátil do Hradce Králové, kde měl matku, a živil se jako konferenciér hudebních skupin, zejména country hudby, a já se s ním scházel při koncertech na pražském výstavišti. Jeho soukromý život však nebyl příliš šťastný, a tak se uchyloval k pití. Měl sice dobré kamarády, kteří ho přiměli k léčení, ale když se zbavil závislosti na alkoholu, svět mu zešedl natolik, že spáchal sebevraždu.

Slibněji si zpočátku vedl Josef Kraus, který získal angažmá v pražském divadle Paravan. Jeho zakladatel J. R. Pick však nebyl jako divadelní principál příliš úspěšný, a tak po několika sezónách soubor rozpustil. Josef se vrátil do stálého bydliště v Pardubicích a živil se, jak se dalo. V té době jsem si s ním intenzivně dopisoval, navštěvoval ho v Pardubicích a ve Svítkově, odkud byla jeho žena Anička, a s jeho rodinou i přáteli zažil hodně příjemných setkání. Když se Pepovi podařilo získat v pardubickém divadle funkci inspicienta, zdálo se, že se přes ni opět vrátí na prkna, jež znamenají svět, ale i zde se stal obětí úsporných opatření při redukování souboru. Protože měl jako živnostnický potomek problémy s možností vysokoškolského studia, rozhodl se, že po vzoru kamarádů z herecké branže zkusí štěstí v cizině a odešel do Braunschweigu v NSR, kde bydlel u vzdálených příbuzných. Když jsem ho tam navštívil, tušil jsem, že ani tohle nevyjde podle jeho představ: prozatímní mizerně placené zaměstnání v továrně na autosoučástky, minimální naděje na absolvování nějaké herecké školy a na divadelní uplatnění, malá chuť jeho ženy emigrovat se dvěma dcerami… Po její návštěvě v Německu a rodinné poradě se rozhodl vrátit domů. Opuncovaný pokusem o emigraci si však v rodném městě příliš nepomohl a vystřídal opět několik nevábných zaměstnání, než se dostal do propagačního oddělení zásilkového obchodního domu Magnet, kde mohl aspoň trochu uplatnit literární a ostatní kumštýřské vlohy při reklamních kampaních či přípravě nabídkového katalogu zboží.

Z věčného existenčního provizória ho vysvobodila až sametová revoluce. Ta definitiva se zdá dost vzdálená jeho předchozím životním touhám: v rámci restitucí dostal rodinné řeznictví a uzenářství, ale s úspěchem je provozuje dodnes. A nic mu nebrání, aby na poetických večerech přednášel své vtipné texty z čiré lásky k umění.

Poslední ze tří mušketýrů, Ivan Kraus, po skončení ostravské epizody odešel také do Prahy, seznámil se s herečkou Naďou Munzarovou a s černým divadlem Hany Lamkové, s nimiž se pak vydal do světa. Protože jeho další dráha byla nejdobrodružnější a nejrozmanitější, chci mu věnovat samostatnou kapitolu.

Nad osudy těchto tří hochů mě napadá, že vlastně nemám skoro žádné kamarády, kteří by od dokončení školy až do důchodu strávili celý čas v jedné profesi a byli usedlí na jednom místě. Většina mých přátel vždy měla potíže kvůli politickým poměrům v této zemi, obtížně hledala uplatnění v práci i v životě, mnozí z nich se rozprchli do světa, někteří tam zůstali, někteří se vrátili, ale nadto je tu cosi, co zůstává a představuje nejen „paměť národa“, ale i „paměť jedince“. Zůstávají mi tak vzpomínky člena společenství, jemuž je souzeno – jako vzpomenutým „třem mušketýrům“ – vystupovat a žít na té naší kabaretní scéně uprostřed Evropy.

Eduard Světlík

* * *
Fotografie © archív autora

Zobrazit všechny články autora