Pohled z okna

Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Tentokrát je to pohled na rodinné fotografie a vzpomínání.

První přijímání

Naše generace dobře ví, o čem mluvím. Když si někdo z nás přehrábne krabici starých fotek, tak někde na dně tam leží společná fotografie z prvního přijímání. Kluci v černých a děvčata v bílých dlouhých šatech pořízených pro tuto jedinečnou příležitost. Každý drží v ruce velkou svíčku s obrázkem a je v tuto chvíli úplně bez hříchu. Bez hříchu proto, že se vyzpovídal, pomodlil u oltáře několik otčenášů a zdrávasů, což znamenalo, že bůh mu odpustil veškerá jeho provinění. Kluci mi povídali, že se vsadili, kdo déle vydrží bez hříchu. Nejsem si jistá, zda ten, co vyhrál, přitom nelhal.

Moje maminka zavčas před tímto datem dojela autobusem do města, zakoupila potřebný počet metrů bílé látky a došla s nimi a se mnou přes pole ke švadleně. Ta přede mne položila několik módních časopisů, abych si vybrala střih. Samozřejmě mě obě usměrňovaly, že to musí být šaty až ke kotníkům. S tím jsem byla srozuměná. Vybrala jsem si šaty na živůtku zdobené kanýrky, nabrané krátké rukávky a v pase mašli. Tatínek si tohoto nevšímal.

Před tím, než jsem odešla do kostela ke zpovědi, jsem vzala modlitební knížku, papír a tužku a zalezla jsem si s tím do besídky, aby mě nikdo nerušil. Rozprostřela jsem linkovaný papír, připravila tužku a rozevřela jsem modlitby na příslušné stránce. Začala jsem číst hříchy podle pořadí a nad každým jsem se zamyslela. Když jsem uznala, že jsem se nedržela přikázání a že jsem zhřešila, hřích jsem si zapsala na papír. Hříchů na papíru přibývalo. Čtu: trápila jsem zvířata. Zamyslela jsem se a musela jsem uznat, že ano, že jsem je trápila. Když jsme na louce sušili seno a já jako malá běhala po louce, chytala jsem kobylky luční a zavírala je do krabičky od sirek. Potom jsem je pouštěla na svobodu, ale o tom se v bibli už nepsalo. Ano, měla jsem hřích. Tudíž opět jsem jej zapsala. Nepokradeš. Vzpomněla jsem si, že jsem na pekárně našla krabici cukru a dvě kostky jsem si ukradla. Sestra si vždycky nabrala plné kapsy a až půjde ke zpovědi, bude mít velký hřích. Četla jsem dál: nesesmilníš. Tomu jsem nerozuměla. Došla jsem se zeptat tatínka, protože maminka to určitě neví. Tatínek mi řekl, že to znamená, že bude s maminkou celý život. Když jsem se vrátila do besídky, nevěděla jsem, jestli ten hřích mám zapsat nebo. Raději jsem ho zapsala. Brala jsem jméno boží nadarmo. Ano, říkala jsem Panebože. Nevím, proč jsem to říkala, asi když se mi něco nedařilo, nebo jsem se něčemu divila. A už jsem zase zapisovala. Když jsem došla k poslednímu hříchu, měla jsem papír popsaný z obou stran, protože jsem měla všechny hříchy včetně nezabiješ, protože jsem zabíjela mouchy. Papír jsem složila, protože nám pan katecheta řekl, že je to tajné, že to nesmíme nikomu říkat, ani rodičům.

Když jsem uklidila modlitby, tatínek pravil: ukaž mi ty hříchy. Kdybych neposlechla, měla bych tuplovaný hřích, že jsem neposlechla rodiče, tak jsem mu papír podala. Posadil se ke stolu a vzal tužku. Začal číst a škrtat. Pak mi papír vrátil, celý proškrtaný a řekl: řekni jen tyhle tři. Už přesně nevím, které tři tam zbyly, ale jistě: neposlouchala jsem rodiče. Ale já jsem je poslouchala, když šlo o něco, s čím jsem souhlasila. Když mě ale maminka poslala do kůlny pro dříví a já jsem si zrovna četla nebo se učila, tak jsem pochopitelně neslyšela. Kdo by vstával a šel, když mu nic nehrozilo. Maminka jen řekla: poruč a udělej sám a tím to skončilo. Tak proč opouštět monte Krista, když ho zavírají do pevnosti If.

Před spaním maminka natrhala z něčeho bílého určeného k vyhození malé proužky a natočila mně na ně vlasy. Musela jsem v tom spát. Ráno mě z těch tkaniček vysvobodila a já se nepoznala. Měla jsem krásně kudrnatou hlavu. Oblékla jsem si bílé ponožky, bílé střevíce a ty nové krásné šaty. Vypadala jsem jak princezna. Uložila jsem si své tři hříchy do bílé kožené kabelky a na lačno, bez snídaně jsem se vydala pozřít tělo páně. Už ani nevím, s kým jsem tenkrát šlapala pěšky do kostela. Naše nožky kmitaly po prašné silnici a v další vesnici u kříže s nápisem INRI, čemuž jsem nerozuměla, jsme odbočili polní cestou k řece. Po jedné kládě jsme přešli husím pochodem řeku a vysokou trávou plnou kopretin, hadích rdesen a zvonečků jsme mířili ke kostelu. My děti jsme nechodily hlavními dveřmi, ale sakristií, protože jsme stály vepředu před oltářem. Kluci vpravo, my děvčata vlevo. Museli jsme vydržet stát celou mši a ani se nepohnout. Maminka nám nikdy svačinu nedávala a vodu k pití už vůbec ne. Když byl čas k přijímání, klekli jsme si všichni před oltář k přepážce a pan farář s ministrantem čekali, až každý z nás otevře pusu. Ministran nám dal před pusu tácek a hned po tom, co pan farář udělal s hostií křížek a něco latinsky řekl, nám ji vložil na jazyk. Neměla žádnou chuť, byla jak dech. Nesměli jsme do ní kousat, jen jsme ji měli nechat rozplynout na jazyku. A mne hned zajímalo, co by stalo, kdybych se do ní zakousla. Mám to zkusit? Ale než jsem rozhodla, už se mi na jazyku rozplynula.

O celém postupu jsme byli v hodinách náboženství poučováni tak, že si to přes šedesát let pamatuji. Proto jsem se musela v duchu smát, když nedávno můj vnuk u přijímání si vzal od pana děkana hostii do ruky a odešel s ní klidně do lavice. Samozřejmě, že tím způsobil v kostele pozdvižení, ale když mně to vyprávěli, pomyslela jsem si, jak se věci mění.

Nedávno jsme se sestrou probíraly rodinné fotografie a právě jsme objevily jednu z prvního přijímání. Malé slabounké blonďaté děvčátko v řadě mezi jinými. A mezi chlapci jsme na téže fotce objevili jejího manžela. Velmi jsme se té náhodě obě podivily. Prošlo několik roků, kdy se spolu sešli, má sestra a její muž, na svatební fotografii. Současně jsme probíraly životní cesty jednotlivých dětí na té fotografii a mě napadlo, jestlipak celý ten obřad není proto, aby na sebe lidé nezapomínali.

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny články autorky