Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (16)

Pro mne osobně bylo důležité, že aniž jsem to tehdy tušil, opět jsem zde byl nechtěně vtažen do „politiky“. V kontrastu s národně-socialistickým Jičínem měli zřejmě už od konce války ve Vrchlabí zřejmě daleko větší vliv komunisté. A tak na příklad, když nás pět Racků nosilo na klopě vlaječku naši a všech spojenců, každý jinou a samozřejmě zcela objektivně i sovětskou, kterou mělo „Éčko“, byli jsme brzy my tři, kteří měli vlaječku USA, Velké Britanie a Francie jedním „uvědomělejším“ spolužákem upozorněni, že propagujeme cizí imperialistické mocnosti! Zajímavý fakt pak je, že kamarád s „Éčkem“ pak šel na Žižkovu vojenskou školu... Ze školy zmizelo náboženství a brzy byl zrušen i vrchlabský klášter. I když naše lidově-demokratická republika „hrdě“ odmítla v roce 1947 Marshallův plán, nové ideologii vůbec nevadilo, že jsme zpočátku plnýma rukama - a přesněji řečeno zejména plnými ústy - notně využívali pomoci americké UNNRY! O velké přestávce jsme ve školním roce 1948/49 dvakrát týdně dostávali krajíce chleba, jednou s výbornou teplou masovou pomazánkou a podruhé se studenou pomazánkou rybí. V dalších dnech to pak bylo kakao z téhož zdroje, a tak pouze loupáček byl český! Ty poválečné zásoby UNNRY, které byly určeny zejména pro dosídlované pohraničí však brzy došly …

Ale raději je třeba vzpomínat na příjemnější situace. Mezi ně patřily různé pěvecké a sborově-recitační soutěže, na které nás připravovala skvělá třídní učitelka, která nás měla i na matiku. Z těch recitačních pásem, se kterými jsme i vyhrávali krajské soutěže, si do dnes pamatuji úryvky z tvorby Halase, Dyka a bratří Čapků. A zanedlouho samozřejmě tito autoři ze školních osnov zmizeli...

Zvoní, zvoní zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly, Francie sladká, hrdý Albion ……Těžké břímě nosím. Přichází radost, nebo děs? Slyšíš mne dnes? Matka, syna prosím. Haj si mne! Braň si mne! Neoslyš matky. Haj si mne! Braň si mne! Ať shoří statky, pole ať udupou, zničí. Zítra zas símě vzklíčí ……Proč válka? Protože budeme mít nový válečný stroj! Protože nám ještě sschází kousek světa! Kousek světa od břízy k borovici. A cessta mezi dvěma sstébly trávy. Jediná volná cesta na jih. Otázka presstiže. A obchodu. Největší národní myšlenka! ….

Snad jste poznali ukázku ze hry Ze života hmyzu, kde otázku – „proč válka?“ - klade Tulák, odpovídají pak dva mravenčí inženýři a ta zdvojená „s“ jsou tam proto, že dle bří Čapků jeden z nich syčel. A opět jeden paradox - zanedlouho samozřejmě většina těchto autorů ze školních osnov zmizela...

Do období mých prvních vrchlabských let jistě patří i mladické okouzlení letectvím. Ve Vrchlabí bylo a stále ještě je známé plachtařské letiště. A samozřejmě my kluci jsme chtěli poznat krásu bezmotorového létání. Hned po válce se zde začalo bezmotorově létat na svahu, přesně tak, jak jsme se dočetli v hezké knížce Kluci v povětří. Ovšem v době, kdy jsem dorazil pod „Jankaberg“ já, se už kluzáky a větroně vynášely do vzduchu navijákem na letišti a začínaly i první vleky za morovými letadly.

Zde bych se měl krátce vrátit o dva roky zpět vzpomínkou na první poválečný letecký den v Jičíně, kdy jsem prvně letěl při vyhlídkovém letu a viděl tak krásy Českého ráje z ptačí perspektivy. A protože každá mince má dvě strany, tak i tuto vzpomínku mi kazí velmi smutný renonc. Pilot, se kterým jsem tehdy letěl, se ještě téhož roku zabil při letecké akrobacii! Raději ale rychlý střih zpět na vrchlabské letiště. Začlenit se do plachtařského oddílu nebylo tehdy vůbec náročné finančně, ale zcela jistě časově. Nejprve jsme museli projít fází leteckého modelářství a tím jsem já i téměř všichni spolužáci skončili. Navíc – na letecký výcvik na kluzáku bychom museli čekat ještě rok - do patnácti let. Pokud si pamatuji, tak k létání se dostali pouze dva o něco starší kamarádi. I ta modelařina však měla něco do sebe. Nejsem sice – eufemisticky řečeno – příliš zručný, přesto jsem postavil několik modelů, které docela slušně létaly. A to se i všechna žebra do křídel i trupu musela překreslovat z plánků a vyřezávat lupénkovou pilkou z překližky, která se těžko sháněla u Moučky v Praze, natož pak na malém městě! O dobrém acetonovém lepidle, správných „špejlích“ či ohebném pedigu a papíru-japanu ani nemluvě. Kam se ale hrabu na svého syna, který asi o 35 let později postavil model, který létal dálkově ovládán vysílačkou! To jsem ale pořádně odskočil, neboť tehdy se už blížily přijímačky na gympl a na jaře v roce 1950 se už u mne hlásila lehká atletika. Tu a naše sportování vůbec však připomenu později a nyní se musím vrátit do školních lavic.

Pro nemoc jsem na té základce prošvihl pionýrský slib, což mi samozřejmě nevadilo a kupodivu to ani moc nevadilo při těch přijímacích zkouškách. Při nich jsem spočítal obávanou slovní úlohu o délce kůlu z 1/3 zaraženém do dna, který při hloubce vody 1/2 metru čouhal svou další 1/4 nad hladinu, nebo nějak podobně. Přesně to samozřejmě dnes už nevím, ale matikáři, který mne pak během tří let perfektně připravil na matematicko-fyzikální fakultu se to moc líbilo a absence červeného šátku nevadila. No – stejně jsme pak v rámci stoprocentní organizovanosti na Gymnáziu Klementa Gottwalda skončili všichni v modré košili ČSM – tedy ve „slavném“ Československém svazu mládeže. Sokol i Junák byly už zrušeny a zřejmě proto v té době nikdo neprovozoval o prázdninách letní tábory pro mládež. Protože žatecké i rakovnické chmelnice byly od Vrchlabí asi přece jen příliš daleko, poznal jsem problémy „Starců na chmelu“ až mnohem později z krásného filmu a už jako ženáč. Jakožto dítěti štěstěny se mi podařilo koncem gymplu vyhnout i věhlasným „Stavbám mládeže“. A že se prý na nich děly věci…! O některých zajímavějších brigádách se ale ještě někdy zmíním.

Foto - internet

Vladimír Vondráček

* * *
Zobrazit všechny články autora