Šlo jen o náhodu?

Kdysi dávno, na začátku března jsem byl na vojenském cvičení. V jedněch v té době nejpakárnějších býgošských kasáren v Českém Krumlově. Vyznačovalo se toto zařízení tím, že tam mimo důstojníků po nádvoří nikdo nechodil sám. Vždycky musel být velitel. A pohyb byl pouze poklus. To nádvoří je velice lichotivá nadsázka. Byl to obyčejný buzerplac. Protože už tehdy musela armáda šetřit, nácvik boje s imperialisty se prováděl na poli za kasárnami tak, že osádka obrněného transportéru se postavila do útvaru, který byl totožný s umístěním v bojovém vozidle, ale na vlastních nohách. Rychlost vozidla byla určována ne šaltpákou a plynem v karburátoru, ale řevem cvičícího důstojníka. Řádně zablácení vojáčci potom měli co dělat dát polní uniformu a už ku podivu podle západního mustru ne půllitry, ale kanady do stavu odpovídajícího vzhledu příslušníka armády Varšavské smlouvy. Vojáčci měli práci a politruk kupodivu před seznámením vojáků s bojovým úkolem, ve kterém budou stejně vítězi, udělal z hlíny, mechu (to byl lesík) plastický obraz bojiště. Byla to jedna z mála činností, které jsem ho viděl provádět. Ale k rozluštění oné skládanky bylo potřeba nesmírně veliký kus fantazie, kterou v těchto podmínkách naprosto neužívali.

Jenže to jsem se ve vzpomínání zatoulal někam jinam.
Při denním nástupu stojíme už v jarním sluníčku pěkně vyrovnaní a bděle sledujeme příkazy našich velitelů. Do toho se ozvalo bzučení milé, známé, hmyzácké. Chuděra včelka zalétla tam, kam se nikdo mimo furťáků lampasákú nedral.

Vyvolala značné vzrušení u mých spolustojících, kteří toto považovali snad za pokus o rozvrácení bojově politické morálky armády socialistického bloku krvavými západními agresory a někteří se po ní i hrdinně ohnali.

Nebrala je v úvahu. Pozakroužila a nakonec přistála na lvíčkovi zdobícím mojí ušanku. Chuděrka, až se jí zadeček pomalu rozkmital námahou a snad i trochu zimou. Proti všem řádům jsem pro ni sáhl. Špacírovala mi po ruce a já na ni dýchal. Pro ostatní to bylo neslýchané hrdinství. Také jsem se jí zeptal jestli nepřilétla z myslivny. Ale, mluvte s včelkou...
Popochodovala ne strnulým vojenským pochodem, ale krásně po včelím a pak zabzučela a letěla si po svém.

Do konce cvičení mi tím zařídila velikou úctu u spolutrpících a toto povídání se rozneslo i mezi vojsko. Podle jejich chování jsem mohl poznat, kdo má doma postavený nějaký oulek.

A tak nevím. Šlo jen o náhodu a nebo to byl vyslanec pro útěchu v těch divných podmínkách?

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora