Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kamýcký hrad
Býval zván Hunec, nebo také Vrškamýk. Nyní u¾ to byly pouhé ruiny zdí hradního paláce. V omítce jsou dodnes stopy po kulatých trámech, kterými naši pøedkové “zateplovali“ studené, kamenné zdi zevnitø. Asi i dost stavebního materiálu je dole v mìsteèku. Hrad je u¾ od velice dávné doby neudr¾ován. Slou¾íval králi jako lovecké sídlo a správní støedisko okolí. Sám Kamýk nad Vltavou byl královským mìstem.
Zøíceniny jsou viditelné z daleka. Nacházejí se na návrší, jak jinak. Pro nás, kluky to bylo místo tajemné. Jeho náladu zvyšoval køik zde hnízdících poštolek. Na valech kolem ¾ila slušná populace syslù. Ti našim útokùm tvrdì odolávali. V naší nevýhodu byla voda od hradu daleko a tak nejosvìdèenìjší lov syslíkù, vylévání z nor bylo velice obtí¾né. Lepší u¾ to bylo s ohnutými proutky a oèky. Kdy¾ se syslík chytil, ohnutý a zaklesnutý prut se narovnal a zvedl jej do výšky. Øíkalo se, ¾e ve váleèných dobách byli i lidé, kteøí se chytáním syslù ¾ivili. Maso jedli a kù¾ièky prodávali. ®e by byl kdosi ko¾ky vykupoval nevím, ale maso jsme si opékali nad ohníèkem a chutnalo lepší ne¾ veverka. Jistì bylo jemnìjší jak králík.
Cesta k hradu vedla borovými lesíky. Tam se daly nasbírat hromádky krásných, podle nás “suchých“ klouzkù. V trávì rostla spousta špièek. Podle babièky rostly tam, kde pøišlo na chlapa èùrání. V polívce však to znát nebylo. Nìkdy se povedlo v té písèité pùdì vyhrabat pestøce, které vypadaly jako brambory. Mì pøipomínaly uvnitø svojí mozaikou tìlo sumce. Jen tam bylo víc ¾luté barvy. Ty se krájely na tenké plátky a hodnì sušily. Z toho potom byl utluèen prach a dával se do omáèek a jiných jídel, kde byla chu» hub nezbytná. Ve vìtším mno¾ství prý pùsobily jako koøalka.
Svojí polohou to bylo místo, ze kterého jsme s dìdou chodili na pýchavky Nìkdy byly jak kopací míè. Máti koupila dalekohled. Tím byl vyzbrojen dìda. Proto¾e od hradu byl daleko rozhled po okolních pastvinách, hledal pýchavky. Byly v trávì vidìt na velikou vzdálenost .Mì se k tomuto lovu muselo podaøit nìjak obelstít tetu a zmocnit se jejího “péráka“. A tak dìda hledal, já pro houbu dojel, dovezli ji pozorovateli a pokraèoval v dalším nájezdu. Tehdy to šlo, benzin stál 2,10 Kè.
Siluetu hradu dotváøely u¾ proschlé topoly okolo. Nìco mìly z toho usychání na svìdomí blesky, tam toti¾ velice ráda bouøka uhodila, ale asi víc suchá, písèitá pùda, zde v okolí Vltavy bì¾ná.
Další byla vzhledem k tomu, ¾e náspy nebyly nijak obhospodaøovány. Bohu¾el, v té dobì jsem ještì s botanikou nekamarádil. Ale jistì vím, ¾e nikde jinde nebylo na kvìtech tolik motýlù a vøetenušek jako tam. Na cestì zùstaly nìkdy po dešti rozbahnìné kalu¾e. Kdy¾ se k nim pøišlo, mohl si èlovìk pøipadat jak ve vánici. Tolik se tam zvedlo bìláskù. Mezi nimi nìkolik nádherných malých, modráskù a asi soumraèníci. Moc èasto jsme tuto chumelenici s babièkou vyvolávali a závodili, kdo-¾e tìch motýlù vyplašil víc. Nejvíce bodù získal ten, komu se povedlo vyhnat otakárka. Jako malý jsem z tìchto dùvodù vedl spor s kozama, které proto¾e si táhly vozík na krmení, chodily ve pøedu a já se èastokrát vezl.
Tato lokalita byla i doménou ještìrek. Dnes si nejsem jistý, ale mám dojem ¾e ta “stará“ pro svoji velikost, byla ještìrka zelená. I nìkolik zmijí jsme tady vyplašili. Bohu¾el asi vìtší èást z nich byly u¾ovky mo¾ná podplamaté. Vím, ¾e jsme znali zmije „lekavý“, ty okam¾itì pøi objevení zmizely a zmije zteklý. Ty okam¾itì zaujímaly minimálnì obranný postoj. Nahlas syèely a i útoèily.
Dodnes nic nemù¾e nahradit veèerní romantiku party menších klukù kolem ohníèku s klacíky, na kterých se pekli syslíci a jablíèka. Ten nepøiznaný strach, kdy¾ ze zøícených hradeb proti naší pøítomnosti zaprotestoval kalous nebo puštík. Vùbec nebylo jisté, ¾e pøijde pohroma horší, nìkdo z dospìlých a roze¾ene nás. To potom nezbylo nic jiného, ne¾ se rozprchnout na všechny strany a nechat peèínku osudu.
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora