Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Roštěnky se vzpomínkou

S předzvěstí veliké dobroty krájím kus roštěnce na plátky. Těším se na chutnou krmi a vůbec nemyslím na to, že maso je červené a tudíž nezdravé a podle vegetariánů snad i jedovaté. A co říká autor knihy „Fit pro život“? Ten mi pro chvíle, kdy budu požívat tuto dobrotu, může být ukradený. Spíš budu souhlasit s jedním kolegou mého muže, který při výdechu po požití štamprle slivovice prohlásil – není možné, aby to nebylo zdravé, když je to tak dobré. Tedy s tím vědomím chystám k obědu roštěnku a snažím se dodržet maminčin recept. Bože, ta její roštěnka, ta byla!

Naklepávám jeden plátek za druhým a slyším hlas své starší sestry Jindry. Dávno, dávno přišla ze školy a chlubila se: “Dnes jsme vařily ve škole roštěnky a pak učitel Horečka se ptal, kdože je naklepával, když jsou tak teňoučké? „Paní učitelka ručních prací řekla, že je to moje práce. A pan učitel říkal – Jindřiška? – jak jsem jenom mohl pochybovat! Ta je výborná ve všem.“
Ano, Jindřiška byla výborná opravdu ve všem, jak vůbec mohl pan učitel pochybovat. Jen nerada uklízela. Jednou jí maminka říkala: „Vezmi metlu a zameť kuchyň, Jindřiško“! Dostala ráznou odpověď. „Nebudu zametat, protože já budu učitelkou a ty jenom učí!“

Sestřin úspěch ve školním vaření vyvolal hned další vzpomínky. Na vaření jako školní předmět – součást výuky ručních prací. A na paní učitelky Stuchlíkovou a Raabovou. Ta první s teplým pohledem hnědých očí a druhá – vysoká blondýna, přísná s brýlemi bez obrouček, obě nás učily i umění kuchařskému.

Vaření, zvláště za války nebylo tak jednoduché. Vařilo se jen z toho, co se mohlo přinést z domova. Někdy to musely být i ústřižky potravinových lístků, aby se jednotlivé potraviny mohly nakoupit. Teprve potom mohla paní učitelka sestavit rozpočet, který napsala na tabuli v kuchyni.

Vaření, to bylo také velké těšení, protože jsme vařívaly a jídávaly jídla, o kterých se nám ani snít nemohlo, vždyť jsme je předtím ani neznaly. Do kuchyně, která byla na konci chodby, jsme se vydávaly vyzbrojeny nejen mlsnými jazýčky, ale také zástěrkami a čepečky z vlastní dílny, aby tak, nedej Bože, někdo z pánů učitelů našel v polévce vlas! K obědu býval vždycky zván někdo z učitelů a my jsme ho s velkou bázní obsluhovaly. Bylo to ohromné, naučily jsme se vařit, prostírat, sedět způsobně u stolu, po prvé používat i příbory, protože tenkrát jen v měšťanských rodinách byly samozřejmostí. Naučily jsme se také obsluhovat a ze správné strany vše podávat tak, jak náleželo. Tak nás tedy, děvčata z dívčí měšťanské školy ve Frenštátě pod Radhoštěm, vybavovaly naše paní učitelky do života. A vybavily nás dobře.

Dnešní generaci to všechno může být k smíchu. I to těšení na jídlo. Jenže tenkrát nebyla žádná školní jídelna, a tak když se z kuchyně po školních chodbách linula libá vůně, patřilo nasycení jen těm, které se na jejím vzniku podílely. Ostatní žákyně si musely nechat zajít chuť.

Pravda, nenaučily jsme se vařit všechno – už jen rozvrh hodin z té doby by doložil, jak často jsme vaření měly, ale mnoho z toho, co mě laskavé paní učitelky naučily, používám dodnes. Jen jediné, to se přiznám, už nedělám. Jíšku, vypraženou pěkně do hněda, aby se jí polévka patřičně zabarvila. Zahušťuji polévky jinak.

Ke vzpomínce na vaření se přiřazuje ještě jedna. Brzy po válce dostala škola příděl kakaa z akce UNRRA. Každá žákyně si musela přinést z domu plechový hrníček a nějaký obolus, a za něj jsme dostávaly o velké přestávce teplé kakao. Věřte mi nebo ne, ale od té doby jsem tak dobré kakao nikdy nepila.

Nevím, jestli se mi podařilo naklepat roštěnky tak dobře, jako tenkrát mé sestře Jindřišce. Někdy dělám roštěnky na houbách, jindy na smetaně. Ty dnešní budou se vzpomínkou.

Hana Juračková

* * *

Zobrazit všechny články autorky