Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (12)

Už několik našich generací má s plánováním špatné zkušenosti. Plánovat cokoliv se má velmi pečlivě, obezřetně a nejlepší možná je, neplánovat vůbec! A tak i já se teď bohužel zařazuji k těm nepoučitelným, kteří zprvu bláhově plánovali prokládat tyto své vzpomínky svými vlastními fotografiemi. No a asi každý už poznal, že velmi brzy jsem si musel vypomáhat „krádeží“ fotek z různých webových stránek a chlubit se tak vlastně cizím peřím! Musím jen doufat, že autoři dotyčných fotek jsou také takoví entuziasté jako já, a že také neuznávají moderní heslo – „o peníze jde vždy až v první řadě!“

Zdá se, že pomalu ale jistě bych měl své jičínské paradoxy a renoncy ukončit. Je jasné, že vzpomínky na mládí jsou většinou radostné, i když naše generace „pětatřicátníků“ (dle roku narození) to mládí příliš radostné neměla. Přesto si dovolím přidat ještě toto jičínské pele-mele z let 1940 až 48 a vyberu ty nejpříjemnější vzpomínky. Tady ale budou problémy s ilustrací gradovat a zřejmě poprosím o nějaký ten obrázeček přítele FrKa- Kratochvíla.

Myslím, že toto pele-mele by mohlo být docela zajímavé, neboť se týká skutečností dnes už z nejrůznějších důvodů nevídaných. A začnu našimi tehdejšími míčovými hrami. Už za války jsme na ulici před nádražím hráli „bosou ligu na betóně“. Název byl přesný zejména v létě a opravdu se kopalo na betonu. Hráli jsme většinou dva proti dvěma, někdy nás bylo i víc, opravdu bosi a s vlastnoručně vyrobeným hadrákem různé velkosti. Provoz na ulici byl téměř nulový, ovšem o menší odřeniny a ukopnuté palce nebyla nouze. Koncem války a těsně po ní přišla éra „hlaviček“ a „dvojdotků“. Obojí se hrálo na chodníku tenisákem. Soutěžilo se, kolik kdo udělá hlaviček a také hráli dva proti sobě na branky, které byly od sebe asi pět metrů a v šířce celého chodníku. Když se podařilo vrátit soupeřovu hlavičku svou hlavou a dát gól, pak platil za dva! Dvojdotky se hrály nohou, branky byly jako u hlaviček, jen trochu dál od sebe. Kopalo se tenisákem po zemi a míč se musel vrátit jediným dotekem, takže někde této hře říkali „jednodotky“. Těžké bylo vrátit míček, který letěl těsně u zdi! Udělal-li někdo dvojdotek, kopala se na něj penalta z poloviční vzdálenosti, což byl téměř jistý gól.

Zcela originální hru s tenisákem jsme vymysleli před jedním vchodem do činžáku v Denisově ulici. U toho asi dva a půl metru širokého vchodu byla po stranách na chodníku kovová škrabadla na bláto z bot a nad nimi na zdi, nad malým výstupkem ve výšce jednoho metru asi třiceti centimetrová dřevěná madla na držení. Mezi těmi madly a zdí byla mezera, jen nepatrně větší, než průměr tenisového míčku. I házelo se do protilehlého madla, zásah shora byl za jeden bod a podařilo-li se prohodit míček odspodu, odrazem od té malé plošinky pod madlem, bylo to za dva body. Někdy jsme zde hráli jakousi školku. To se házelo do té mezery za madlem postupně z různé vzdálenosti, kolmo na zeď. Pokud vím, tak vchod do tohoto domu se nezměnil a moc by mne zajímalo, zda tam ještě děti tuto „madlovou“ hrají. A ještě něco - v roce 1947, v době slavného pražského mistrovství světa, jsme na křižovatce u tohoto činžáku klidně hráli hokej, samozřejmě také tenisákem! A teď z jiného soudku.

Holičů i ševců bylo v Jičíně několik, ale musím zde připomenout dva z nich, kteří mi uvízli v paměti. Na Husovce – jakési hlavní třídě – jsme chodili k holiči a musím se přiznat, že já chodil velmi nerad. Bál jsem se nejen ušmyknutých konečků vlasů v očích, ale zejména břitvy, kterou mi lazebník chtěl vyholit krk a kotletky před ušima. Většinou to chudák musel vzdát, a teprve když jsem začal chodit do školy, nechal jsem si tuto úkony líbit, ovšem až po slibu, že za to dostanu žloutkový věneček nebo kremroli se sněhem od cukráře, který měl svůj krám hned vedle holiče.

S druhým živnostníkem jsme však byli téměř kamarádi. Byl to jeden z místních ševců a boty na opravu jsem k němu nosil rád. Obdivoval jsem v tom malém krámku téměř všechno. Jak to tam vonělo krémem na boty a popem, jak mistr seděl na verpánku a mistrně dělal šídlem díry do kožených podrážek a pak do nich jedním klepnutím zajímavého kladívka zarážel dřevěné floky. Jednou mi to nechal zkusit, půjčil mi menší kladívko, ale stejně jsem se klepl do palce. Nejvíce jsem obdivoval haldu střevíců, připravených k opravě. Když jsem přinesl naše boty, ani si je moc neoznačil, snad jen nějakou ledabylou značkou, a hodil je na tu haldu, což jsem vůbec nechápal. Aby se šetřily podrážky bot, dávaly se na jejich špičky kovové plíšky a na podpatky někdy celé podkůvky. Hezky to při chůzi cvakalo a dokonce jsme jimi mohli dělat krásné jiskry! Stačilo škrtnout okovaným podpatkem o žulový okraj chodníku. Je opět možné, že dnešní mladí ani některé ty ševcovské termíny neznají. Je smutné, že toto řemeslo snad už téměř zaniklo a boty se dnes už vlastně podrážejí pouze na nohách oponentů!

Musím ale ještě přidat malé saturninovské uvedení na pravou míru – pro eventuelní Jičíňáky: FrK to v mém rodném městě samozřejmě nemohl znát, takže – cukrář měl krámek tam, kde je na obrázku krámek ševce, který pak měl ten svůj asi o dvě stě metrů dále směrem k Valdické bráně a kousek za rohem. Bosý kluk s mičudou je téměř přesný – jen dohola jsem nikdy ostříhán nebyl.

A na úplný konec jsem si nyní uvědomil svůj největší jičínský renons. Vzpomněl jsem si totiž, že o „bosé lize na betoně“ i o naší „madlové“ jsem psal asi před rokem ve svém nostalgickém snu. No – musím doufat, že to zahrneme do lítosti...

Text: Vladimír Vondráček
Ilustrace: František Kratochvíl

* * *

Zobrazit všechny články autora