Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Kamejk – Ve dvoře

Tam jsem rostl do šesti let. Dvůr byl majetkem pana Zemana, statkáře a váženého občana kdysi Královského města, Kamýku nad Vltavou. Právě u něho až do předčasného odchodu do důchodu zapříčiněného anginou pectoris a záduchou pracoval děda jako stárek ve mlýně a babička jako deputátnice na polích.

Ve spodní části dvora byly vespod byty pro pracovníky statku. Takže našimi sousedy byla rodina Jirsových. Měli nejstarší Alžbětu, pak Pepíka, po něm Toničku a poslední Jarušku. Pepík byl mým prvním velkým kamarádem. Nad námi bylo patro, ve kterém obýval pan Zeman. Ti měli určitě jako nejstarší dceru Malču a potom ještě jedno děvče, Marušku. Na paní Zemanovou si pamatuju, jen jak koukala do dvora z okna.
Prý říkala: Já když se dívám, je to jako když čtyři pracujou.

V pravém křídle byly stodoly s mlaty na ukládání sklizeného obilí. Dvůr byl na dosti svažitém terénu. Tak nahoře jej uzavíraly maštale a chlívy. Odtud odtékala dvorem krásnou stružkou močůvka. Do dneška když cítím tu “pravou vůni venkova“ se mi vybavuje tato etapa života. A jsem tomu dojmu propadlý tak, že když je někde na poli poctivý kravský hnůj, tak já jako někdo postojí u pekárny nebo kuchyně, zastavím autíčko, nebo zůstanu stát a užívám si. Manželka to hodnotí jako pomalu zvrhlost. Ale co je ženské plemeno s jejich voňavkami jiného? Můj nos a nátura jsou vyladěny takhle.

V levém křídle byly šopy nájemníků a chlívky pro jejich prasátka a slepice. Do zahrádky se chodilo za statek. V té době jsem s nelibostí nesl chuť po rajčatech. Babička měla jak kytky, tak zeleninu. Těšil jsem se na vodnici. V té jsme si konkurovali s králíky.

Ta močůvka byla viníkem jedné nepříjemnosti. V neděli se chodilo s babičkou do kostela. Tehda jsem dostal krásné šatičky námořníka a k nim bílé botičky. Babička mě pečlivě vystrojila a měl jsem na ní počkat na dvoře. Už od malička nebyla móda mojí parketou. Padla mi do oka ta stružka. Jak krásně to stříkalo. Botičky mokré, šatičky špinavé a já smrděl jak čeledín. Ač jsem od babičky byl bit jen málo, tehdá se setkala podrážka mých botiček s mojí tváří.

Podruhé jsem od ní dostal, když mi děda udělal na pero flintičku a já pustil písek a prach Jarušce sousedů do obličeje.

Ale jinak mi babička nosila puškvorec, děda vyndal “duši“ z černého bezu, udělal tlačítko a to byly rány. V menším jsme to hotovili z husího brku a za náboje sloužila nakrájená syrová brambora.

A tady je prazáklad mojí rybařiny. Proti vchodu do bytu byly složeny klády a za nimi na kousky nalámané větve a větvičky. Na kus lískového proutku mi přivázali provázek, na něj ohnutý hřebík a já za kládami tahal tuhle udici, až jsem nějakou “rybu“ chytil.

Při zabíjačce čuníka, což dělal pan Minařík, řezník a hostinský, mi děda dělal zvlášť jitrnici třikrát kolem krku. Většinou mi bylo v té souvislosti nelehko. Už jste viděli někoho, kdo by dokázal projít kolem ještě horkých, vonících nevymačkaných škvarků a nezobnout? Já tedy takového člověka neznám.

S nebohým prasátkem jsem se často ocitl ve stejném pytli. To nás děda mincířem vážil, jak prosperujem. U čuníka se to měřilo na přibytá kila váhy a u mne na počet snědených borůvkových knedlíků.

S váhou prasátka měla potíže babička. To když bylo malé, si ho naučila za kostku cukru i na klín vyskočit. Jenže prase rostlo. A bylo potom na pováženou, když čuně sto dvaceti kilové se sápalo na klín babičky o váze víc jak polovinu lehčí.

Chodil jsem si vedle do hospody ke Smutným pro červenou limonádu. To proto, že se mi často spouštěla z nosu krev. Tuhle hospodu už asi nepamatuje mnoho lidí.

Mám ve vzpomínkách zakotveny handly u vrat statku s namazaným chlebem. Protože babička držela kozišťata, z mléka se stloukalo máslo a z vepříka bylo sádlo, kraloval jsem při výměně krajíců. Měnilo se bílý (to bylo sádlo ale i moje máslo-kozí) za žlutý. To bylo regerecht máslo. Já ničemník měnil bílý za žlutý. Někdy krajíc s kozím máslem za pravé. Pořád ale to bylo lepší, než chleba mazaný margarinem nebo-li kunerolem. To byla válečná náhražka medu.

Chodíval jsem za babičkou na pole. Nebylo to bez následků. Pod postelí v krabici jsem velice často měl až tři veliké ropuchy. Nejvíc se jich vyoralo v bramborách. Pokaždé skončily vyhozené na nábřeží, ale já přinesl nové. Byl z toho boj s větrnými mlýny, který však měl vítěze, babičku. Můj poklad vždycky vyhodila za klády. Když kočí Václav přestal vyorávat brambory, byl přísun žab a ostatní žoužele zastaven.

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora