Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti – aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (6)
Èas tedy opìt trhl oponou a válka skonèila.
O kvìtnové revoluci se v Jièínì vlastnì nestøílelo, jen tatínek byl na tøi dny dr¾en ve slu¾bì na nádra¾í a mìli jsme o nìj pochopitelnì strach. Dopadlo to ale dobøe. A pak pøijela slavná Rudá armáda. První ruská slova – da zdrávstvujet Krásnaja ármia, šeøíky atd. – jistì to znáte. I u nás se tehdy náhle najednou objevili partyzáni, a vypadalo to dosti podobnì, jak to popsal Josef Škvorecký ve svých Zbabìlcích. Nakonec Náchod se pøíliš od Jièína neliší. Moc hezkou vzpomínku však mám na den 30. kvìtna. To jsme po prvé od revoluce jeli do Prahy na velkou vojenskou pøehlídku našich vojákù, kteøí se vrátili ze všech svìtových bojiš», tedy z východu, ze západu i z jihu. Bylo velmi teplo, kolem 26 st.C. a naveèer pøišla bouøka. Jen málokdo tehdy tušil, kam se bude vývoj v naší vlasti v pøíštích letech ubírat, a ¾e ta bouøka nevìstí nic dobrého! S mnohými, které jsme tak nadšenì na Národní tøídì tehdy vítali, zakrátko nový re¾im poøádnì zatoèil...
To u¾ ovšem nastávala doba s velkým D, doba, kterou nádhernì zachytili Svìrákovci ve filmu Obecná škola. Doba velkých nadìjí, doba obnovy normálního spoleèenského ¾ivota, Sokola i skautingu. Marnì dnes pøemýšlím proè tyto dvì organizace na sebe ¾árlily, my kluci byli samozøejmì jak Sokoly, tak i skauty, pøesnìji øeèeno vlèaty. A byl to pak po dlouhých letech hezký pocit, kdy¾ jsem se nìkdy kolem roku 1980 v Harrachovì sešel se svým tehdejším „spoluvlètem“ Petrem, naším výborným dokumentárním kameramanem a po ještì delších letech roku 1992 s Ivanem – toho èasu místostarostou mìsta Jièína! Vlèata byla organizována podle Kiplingových Knih d¾unglí a naším vedoucím – vùdcem smeèky - Akélou – byl øeditel místní pošty a výborný ochotnický herec, který pak obnovoval v Jièínì skauting i v roce 1968. Mám krásné vzpomínky na jeho sólové výstupy u táborových ohòù a jeden kolektivní si zaslou¾í pøipomenutí. Jmenoval se „americká holírna.“ To se nejprve pøihlásilo nìkolik nevìdomých dobrovolníkù, na jejich hlavy se „nasadil“ dlouhý ¾ebøík a pak se velkou štìtkou zaèaly „mydlit“ jejich tváøe. Pak se pøihnal Akéla s velkou døevìnou bøitvou a zákazníky „oholil“. Nakonec pøibìhli malí holièi, jeden kýblem vody všechny opláchl a další je ruèníky osušili! Po válce bohu¾el nebyla šlehaèka, co¾ prý bývalo obvyklé „mýdlo“ pøi této produkci za první repiubliky, ale i tak to byl vrchol táborákových vystoupení.
Díky protekci u Akély – øeditele pošty jsem tehdy získal vzácnou „Londýnskou emisi“ poštovních známek! Samozøejmì jsem ji pozdìji nìkam zašantroèil a pøipravil se tak o její zhodnocení.
A ještì k tomu obnovení spoleèenského ¾ivota. Jièín býval za první republiky klidné a jako brána do Èeského ráje hojnì turisticky navštìvované mìsto. Na krásném a velkém námìstí s podloubím se od jara do podzimu v¾dy v nedìli dopoledne korzovalo a vyhrávala dechová hudba. Hezké byly i procházky známou lipovou alejí èi v zámecké zahradì. A tady se mi vybavují opìt hned dvì zajímavé „finanèní“ vzpomínky. O tìch nedìlních koncertech se nìkdy se alespoò nìkomu z naší klukovské party podaøilo „vyfasovat“ na zámeckém nádvoøí jednu z plechových válcových pokladnièek, se kterou jsme obcházeli korzující a posluchaèe. Vypadala jako bandaska s víèkem, ve kterém byla škvíra na mince a to víèko bylo zavøené malým zámeèkem. Nejdùle¾itìjší bylo, ¾e jsme pak po koncertu pøed obìdem dostali malý bakšiš a odpoledne bylo na zmrzlinu. Penízky se ale daly získat i jinak. V parku pod zámkem byl okrasný bazén s lekníny a na jejich listy házeli lidé drobné mince. Samozøejmì jich vìtšina skonèila mimo listù na dnì a zahradníci si je dosti hlídali, ale pøece jen alespoò obèas se nám nìco podaøilo „ulovit“! Ach – ta mrzká touha po mamonu nás provázela u¾ od útlého dìtství…
Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora