Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a rennocy (5)

O prázdninách jsme každoročně jezdili na venkov k tatínkovým příbuzným na Příbramsko a dokonce jsem tam pomáhal dosti neobratně při žních s povřísly a se stavěním panáků ze snopů. Dnes už děti asi ani nevědí, o čem je řeč! Díky režijním jízdenkám jsme měli cestu prakticky zadarmo, zpočátku jsme si něco dokonce odváželi domů na přilepšenou, ale vozit potraviny vlakem bylo čím dál tím nebezpečnější.

Docela hrdý jsem ale na další „potravinovou“ vzpomínku. Asi ve třetí třídě dlouhodobě onemocněla naše spolužačka Jindra a pan učitel nás požádal, abychom jí nosili domů různé úkoly, aby nemusela třídu opakovat. Několikrát jsem byl tímto samaritánským úkolem pověřen já. Měl jsem to k ní vlastně nejblíže, její tatínek byl ředitelem mlékárny a k ní dokonce vedla z nádraží speciální traťová vlečka. A tak jsem cestu dlouhou asi půl kilometru vždy absolvoval jako provazochodec po jedné kolejnici. Vždy jsem byl pohoštěn čajíčkem a nějakou sladkostí. To jsem ale odběhl od svého samaritánství a stále nevíte, proč jsem byl na ně tak hrdý. Z každé návštěvy jsem si totiž odnášel od tatínka spolužačky velmi vzácnou čtvrtku másla, která výrazně obohatila naši válečnou stravu!

Masa byl za války samozřejmě velký nedostatek, bylo na potravinové lístky a tak jsme dokonce tajně ve sklepě chovali husu. Byla zavřená ve dřevěné podsadě aby se nemohla moc hýbat a aby rychle přibývala, krmili jsme ji šiškami ze šrotu, které se sušily v troubě a pak se namáčely do vody, aby huse dobře klouzaly v jejím dlouhém krku. Tedy přesněji – krmil ji pouze tatínek, který to znal z mládí. Nikdo jiný z rodiny si to netroufl.

Válečný jídelníček tehdy obsahoval zejména bezmasá a většinou sladká jídla – buchty, vdolky, sladké nudle, škubánky a bramborové placky, a je zřejmé, že právě v této neblahé době se formovaly mé stravovací návyky tak, že jsem spíše na buchty, než na maso! Ale nejen žvancem živ je člověk a tak se podívejme na válečnou stravu duchovní.

Z kulturních akcí za války mi utkvěla v paměti četná „bytová“ loutková představení, která „produkovali“ rodiče hned dvou mých spolužáků. Někdy jsme si mohli i sami zahrát a vlastně i doma jsem měl malé loutkové divadélko s několika loutkami. Ovšem samozřejmě jednoznačně dominovala představení jičínských ochotníků s nezapomenutelným živoucím Kašpárkem. Na svá první setkání s další kulturou zabrousím někdy později.

Ačkoliv jsem to vůbec netušil, už tehdy jsem zavadil o politiku. Moje generace už počátkem čtyřicátých let začala sbírat nemilé životní návyky a zkušenosti - jinak mluvit doma a mezi svými známými, a jinak ve škole a na veřejnosti! Navíc – už tehdy jsem nejen já, ale zejména rodiče zažívali strach, na příklad při poslechu londýnského BBC. Hned na začátku války se na naší Philipsce objevila na ladícím knoflíku cedulka s nápisem – „Pamatuj, že poslech cizího rozhlasu se může trestat smrtí!“ Nepochopil jsem, proč bychom měli poslouchat cizí rozhlasovou bedničku, když máme svou! A ještě něco můj malý mozeček nechápal. Viděl jsem také, jak tatínek hned po 15. březnu 1939 schovává na dno skříně obraz starého pána s cvikrem, knírem a bradkou, a jak mluvil s dědou něco o konci republiky. To divné slovo se mi líbilo, ale nemohl jsem ho správně vyslovit a tak jsem to trénoval. Když to tatínek uslyšel, zděsil se a zakázal mi to!

To byl protektorát Čechy a Morava. I když naše město nezažilo bombardování, zejména koncem války se stále častěji ozývaly sirény ohlašující letecký poplach. Sledovali jsme bílé pruhy, kreslené na obloze spojeneckými letadly a velmi vzácnou kořistí byly staniolové proužky, které shazovala letadla, a které ztěžovaly jejich zaměřování. Ty proužky se daly použít i na vánoční stromek!

V blízkém okolí však přece jen jednou operovali „kotláři“, tedy anglické bitevní letouny, které napadaly německé vlakové transporty. Z té doby mám ale také dvě velmi nepříjemné vzpomínky.

Někdy koncem války, nevím přesně kdy to bylo, se na našem nákladovém nádraží objevil nákladní vlak s ruskými zajatci. Bylo to otřesné, v jakých hygienických podmínkách byli ti vojáci transportováni. Snažili jsme se jim pomoci alespoň nějakými potravinami, ale samozřejmě to bylo velmi nebezpečné. Druhá vzpomínka je z druhé poloviny května 1945. Tehdy jsme jednou odpoledne zaslechli ojedinělý výstřel, který vlastně už neměl žádné opodstatnění. Jako malí zvědavci jsme běželi k nedalekému viaduktu a pod ním na stráni ležel zastřelený starý šedivý člověk, s bílou páskou na rukávu. O něco dále šel po silnici průvod dalších, tentokrát německých zajatců. Ten zastřelený už nemohl a tak dostal kulku do týla. Vím, že to nacisti dělali mnohem častěji a tak emoce byly veliké, ale přesto…

Dalo by se vzpomínat dále, ale obraťme list.

Vladimír Vondráček

***

Zobrazit všechny články autora