Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Car aneb Jak to všechno zaèalo… (1/2)


…a mami, on ti opravdu nic neudìlá…
…nemusíš mít strach drahoušku…
…kdy¾ ho budeme mít od štìnìte, zvykneš si…
…my se o nìho budeme starat…
…vùbec nic nebudeš muset dìlat… všechno zvládneme sami…


Ještì bych mohla pokraèovat ve slibech, které jsem poslouchala dennì tak dlouho, a¾ mne zlomili natolik, ¾e jsem byla svolná jet se aspoò na to štìnì podívat. V¾dy» to pøece není závazné, to neznamená, ¾e si ho musíme koupit, jenom se na nì podíváme! A kdy¾ u¾ koupili ten èasopis a našli tu adresu…


…Taky to mù¾eme vzít jako výlet do neznáma, v Jalubí jsme pøece ještì nikdy nebyli!


Tak takhle TO zaèalo! A radìj hned napíšu, ¾e z malé holèièky, která se bála psù víc ne¾ výprasku a tento strach si pøinesla s sebou do dospìlosti, se stala psí máma, která si vùbec nedovede pøedstavit, ¾e by ji ráno na dvorku nepøivítali vrtící se chlupáèi a ¾e by se s nimi veèer nerozlouèila pøipomínkou, aby dobøe hlídali.


* * *


CAR


Tak jsme se tedy nìkdy koncem února rozjeli do Jalubí. U¾ je to hodnì let, bydleli jsme tehdy nad mìstem ve ètvrti U majáku v tøípokojovém bytì, ale velice blízko, vlastnì jen pár krokù od domu, byl les.


Byt vyluèoval mo¾nost velkého psa a naše nepøítomnost po vìtšinu dne urèila plemeno. Po všech stránkách nejvhodnìjší se nám zdál boxer.


Na to první „nezávazné“ podívání s námi jela dcera. Mnì bylo kolem ¾aludku všelijak, ona se tìšila, man¾el se sice vìnoval volantu, ale byl celý rozzáøený. Horákovi nás moc pìknì pøivítali a pøišla si nás obhlídnout i krásná psí máma, která nám byla v patách, kdy¾ jsme si šli prohlédnout její poklad. V boudì vystlané vonící ¾lutou slámou se k sobì v pelíšku tisklo nìkolik štìòátek. Nebylo mo¾né rozeznat, kde zaèíná jedno a konèí druhé. Byla teprve dva týdny stará, dlouhá asi patnáct centimetrù, oèièka pevnì zavøená. Kdy¾ jsem vzala do dlaní jediného pejska a on se pokoušel zavrtat se mi do rukávu ko¾íšku, byla jsem ztracená jednou prov¾dy a ochotná si to nemohoucí stvoøeníèko vzít okam¾itì domù. Nebyla jsem schopná se od nìho odpoutat a èekat dlouhých osm týdnù.


Èas se koneènì naplnil. Sedíme u Horákù v kuchyni a posloucháme paní, která nám vypráví svoje zá¾itky s dorùstajícími štìòaty. Jak je chodí v noci pøikrmovat a ti malí nedoèkavci se jí navìsí na noèní košili jako baòky na stromeèek, jak dìlají lou¾ièky, kde se jim zachce… Aha! Proto je všude kolem linoleum!…


Dostáváme pouèení èím, kdy a jak štìnì krmit. Je to jednoduché, je to prostì mimino, jen plínky se nemusí prát! Nevím, jestli si tehdy nìkdo z nás uvìdomoval, jaká je to zodpovìdnost starat se o ¾ivého tvora, i kdy¾ je to „jenom“ pes.
Koneènì! Z chodby se ozve škrábání psích drápkù na linoleu, do kuchynì se vøítí štíhlé štìòátko a frnkne pod pohovku. „To ještì není to vaše“, øíká paní domu. A teï! Slyšíme …dup …dup …dup a ve dveøích se objeví „on“, Claus od Králova stolu. Je to poøádný macek, kulatý na všechny strany, tlapky jako bochánky, oèi, to jsou èokoládové knoflíky od baèkor. ®ádné schovávání pod pohovku, zùstane stát na prahu a pìknì se rozhlí¾í po svém panství. Já nevím, mo¾ná bych to ani nemìla øíkat, ale kdy¾ jsem ho tam vidìla tak sebevìdomého a vzpomnìla jsem si, jak byl nemohoucí jen pøed pár týdny, mìla jsem co dìlat, abych se nerozbreèela.


Vezla jsem si ho domù na klínì zabaleného v dece. Byl hodný, ani se nepoblinkal.
No a pak nám to zaèalo. Man¾el mu u¾ v pøedstihu vyrobil boudu a umístil ji do závìtøí na balkon. Štìòátku se stýskalo a Daïka by s ním nejradìj spala v boudì, kdyby se tam byla vešla. Tak mu aspoò pod deku strèila budík, aby si myslel, ¾e tam tiká srdíèko jeho maminky. Zvykl si dost rychle, proto¾e pøes den dovádìl s námi a veèer sebou buchl celý utahaný.

 


Naproti boudì jsme mu udìlali „výbìh“, ohradili jsme kus balkonu deskou, nanosili písek a zakryli ho zelenými drny. Brzy se nauèil èapnout si nad travièku a udìlat tam svoji lou¾ièku, ne¾ pøehopnul pøes práh do pokoje. Taky se na stejné travièce rád vyhøíval na sluníèku, ne¾ nìkdo pøišel z práce a pustil ho domù. Vìtšinou to byl man¾el, který pracoval docela blízko a vracel se první. Nelíbilo se nám jméno Claus, pøipadalo nám studené, a proto¾e to byl na pohled hrdý pes, zaèali jsme mu øíkat Car, Caroušek, Cardík, Carïa… Samozøejmì, ¾e nám Cardík navzdory svému minivýbìhu olou¾ièkoval kdejaký koutek bytu, musel si pøece oznaèit svoje teritorium. Pomìrnì brzy nám zaèaly prázdniny, a tak jsme se s dìtmi støídali ve vyhledávání mokrých skvrn na kobercích, které jsme pak likvidovali pomocí hadru namoèeného v desinfekci. Bylo docela dobrodru¾né šlápnout na chodbì do lou¾e. Pokud èlovìk udr¾el rovnováhu a na mokrém linoleu neuklouzl, pìknì se lekl. Byt nám nìjakou dobu „vonìl“ chloraminem, ale Car rostl rychle a rychle se nauèil poèkat se svojí potøebou, ne¾ byl vypuštìn ven. Mìli jsme Cara pár týdnù, kdy¾ bylo potøeba kupírovat uši. Do Kromìøí¾e na veterinu s ním jel man¾el a dcera. Kdy¾ se po nìkolika hodinách vrátili, byla Daïa ubreèená a Caroušek visel bezvládnì man¾elovi pøes ruku. Vypadal jako rukáv utr¾ený ze zimníku. No jasnì, byl ještì v narkóze, tak¾e jsme ho polo¾ili na bøíško a packy rozlo¾ili na všechny svìtové strany. Hlavièku mìl zafaèovanou kolem dokola, jen èumáèek mu koukal. ®e se zaèal probírat k ¾ivotu, jsme poznali podle neš»astného kvikání a naøíkání. Kdybych nevidìla, ¾e je to pes, myslela bych si, ¾e pláèe malé dítì. Nejhorší byla noc. Man¾el si ho sice polo¾il na koberec vedle svojí postele, ale pejsek tak naøíkal, ¾e ho poøád utišoval. Nakonec usnul – man¾el. Probudili jsme se oba velice rychle, kdy¾ se štìnìti podaøilo vyškrábat na postel a hupnout si mezi nás. Polo¾ili jsme na nìho svoje packy a všichni tøi spokojenì usnuli. Musím pøiznat, ¾e to bylo poprvé a naposledy, kdy s námi spal pes v posteli.


Ouška se mu rychle hojila a rostl jako z vody. Aby ne, taky se mu vyvaøovalo masíèko a drštièky a kolínka „manesmanky“. Suchý chlebík mu nechutnal, zato kdy¾ uslyšel v kuchyni šustit papír, dokázal sedìt u nohy jako socha, a kdy¾ dlouho nic nedostal, drcal mì svým tupým èumákem do kolena: „…hele, jsem tady, tak mi honem nìco dej…“

 


Pane jo, to bylo ale kus mlsného psa! Jednoho letního dne jsem si naklidila a pak upekla nìkolik plechù krásných kulatých, tvarohem plnìných, povidly a drobenkou zdobených koláèù. Naskládala jsem jich polovinu na velkou mísu a odnesla do pokoje, aby tam zatím vystydly, ne¾ pøijdou ostatní èlenové rodiny. Mìla jsem ještì nìjakou práci v kuchyni, a tak jsem si zpoèátku nevšimla, ¾e se Car vytratil zpod stolu, kde mìl svoje místo. Teprve a¾ po nìkolikáté nakoukl opatrnì zpoza futer a zkontroloval, co dìlám, pøepadlo mne neblahé tušení a honem rychle a potichu jsem spìchala do pokoje. ®e jsem šla potichu, se mi vyplatilo. Pøistihla jsem zloèince pøi èinu. Stál vztyèený na zadních, hlavièku na stranu a jednou packou si právì shazoval další koláè z mísy. Skuteènì jen jeden a ty ostatní zùstaly neporušeny le¾et, jak jsem je naskládala. Nechala jsem ho, aby si to sladké sousto snìdl. Co taky s olízaným kláèem? No a potom jsem odnesla mísu z jeho dosahu, vynadala jemu a v duchu sama sobì, jak jsem pitomá, ¾e jsem mu je tam vlastnì nabídla!


Od té doby jsem se sna¾ila cokoliv k jídlu dávat tak vysoko, aby na to nedosáhl.
Jednou v nedìli po obìdì si hovíme všichni v pokoji, jídlo je uklizeno. Mìli jsme tehdy sma¾ená vepøová játra a Daïa si vzpomnìla, ¾e by si ještì kousek dala, jenom tak „na chu»“. Houby si dala a ne játra! Miska, ve které zbylo ještì pár kouskù, byla vylízaná tak, ¾e nebylo tøeba ji umývat. A teprve teï jsme si uvìdomili, ¾e se Car, který le¾el vedle køesla, co chvíli zvedl a odešel, a kdy¾ se vrátil, v¾dycky se olizoval. Tak se jedna mlsná huba mìla dobøe a druhá jen zklamanì sklapla. Ovšem svojí vinou, proto¾e ze stolu sklízela ona.


Pokraèování…


Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace a fotokolá¾e z archívu Marie Zieglerové

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 21.12.2014  12:53
 Datum
Jméno
Téma
 21.12.  12:53 tonda Car
 21.12.  11:02 Von
 21.12.  10:28 Vesuvjana díky
 21.12.  06:21 Bobo :-)))