Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (8)

Za mého útlého dětství býval vánoční stromek samozřejmě úplně jiný, než na přiloženém obrázku. Většinou to byla poměrně velká jedlička a na ní kromě vánočních ozdob i malá jablíčka, ořechy a různé cukrovinky-honzíky. Matně si pamatuji, že o Vánocích v roce 1938 rodiče, jakožto stálí zákazníci místního lahůdkáře, dostali – zřejmě naposledy - pod stromeček dárkový košíček. Kromě lahvičky vína v něm bylo pár pomerančů, datlí, fíků a pišingrů a hlavně i malý balíček čokolády. Téměř všechny tyto pochutiny jsme pak neviděli téměř deset let a některé tropické ovoce ještě mnohem déle! A k tomu vánočnímu stromečku se v naší rodině váže jedna velmi zajímavá příhoda. Ne – od jeho svíček a prskavek nic nechytlo, jak byste možná čekali, ale on jednou prostě zmizel.

Znám to bohužel pouze z vyprávění rodičů a svého bratra. Když jsem byl ještě na houbách, tak se ten stromek vždy strojil v obýváku večer před Štědrým dnem, když už bratr spal. Ustrojený stromek se pak obestavěl velkým paravánem, aby nebyl vidět a bylo nakázáno, že tehdy asi sedmiletý brácha se za něj nesmí dívat. Samozřejmě že to ten výtečník nevydržel, ještě než odešel do školy nakoukl za ten paraván a křičel, že pod stromečkem nic není – dárky se tam samozřejmě dávaly až večer. Tatínek se rozzlobil, dopoledne opatrně a potají odnesl celý stromek i paraván na půdu, a když se bratr v poledne vrátil ze školy, tak jen zíral. Roh v obýváku byl prázdný! Brácha pak měl zkažené celé dlouhé odpoledne. No – večer se to napravilo, ale když jsem začínal brát rozum já, dávalo se to u štědrovečerní večeře k lepšímu. Kostička z kapra při té večeři sice sem tam zaskočila, ale k doktorovi se nikdy nemuselo a stačilo to zajíst střídou měkčího chleba.

Zachovávali jsme také několik obvyklých vánočních zvyků. Střevícem jsme přes rameno neházeli, neboť v rodině žádné „přeslice“ nabyly, ale pouštěli jsme malé svíčičky ve skořápkách vlašských ořechů po vodě ve smaltovaném lavoru, a někdy jsme i lili do vody roztavené olovo. To byla později moje doména, neboť jsem ten těžký, ale snadno tavitelný kov získával během roku sběrem broků za pojízdnými střelnicemi o poutích a posvíceních. Někdy v roce 1945 nebo 1946, přesně to nevím, se nám ve vodě v lavoru objevil krásný srp, z kterého jsme měli radost a netušili, jak bude tohoto zemědělského nástroje s přidáním kováckého kladiva ideologicky i jinak zneužito už za pár let! I když jsme každoročně měli o Vánocích nádherná jablka – malináče s hezkými pupíky u stopky z blízkých Holovous, maminka je nikdy nerozkrajovala, protože byla pověrčivá a raději nechtěla vidět ani hvězdičku ani křížek. Jó – a pěstitelská ovocnářská stanice se základní tzv. interovou povětrnostní sanicí je v těch Holovousích dodnes. Vidíte - opět ve vzpomínkách pěkně skáču!

V těch prvních válečných zimách jsme si užili zimních radovánek opravdu dosyta. První lyžičky s „bačkorovým“ vázáním a první „šlajfky“, které utrhávaly podpatky, protože byly na kličku, jsem dostal hned na počátku války a na „profesionální“ fotce s tatínkovým stínem mám už lyže druhé.

Některé ty zábavy byly ovšem i velmi nebezpečné. Lyžovat jsme chodili na blízký kopeček Šibeňák, kde byl i malý lom s několika sice krátkými, ale velmi příkrými srázy. Na mnohem vzdálenějším kopci Zebíně se mi pak – samozřejmě nechtěně – povedlo první salto na lyžích, a to ještě o akrobatickém lyžování se nikomu ani nesnilo! Při bruslení bylo nebezpečné už sondování, zda, nebo ještě nás led udrží. Ta první sondáž se dělala kameny, na které jsme pak nadávali, protože do ledu zamrzly a při bruslení překážely. Naštěstí jsme tehdy ještě moc daleko nedohodili. Ta poslední sondáž se pak prováděla tak, že jsme se chytli za ruce, utvořili řadu a projeli co nejrychleji celým pomalu už rozmrzajícím rybníkem. Led pod námi sice ještě držel, ale už trochu praskal a zejména se „nádherně“ vlnil. Praskání našim uším lahodilo, naše dušičky se trochu tetelily strachem, dnes by se řeklo, že to byl „adrenalin“. Další nebezpečnou zábavou bylo plavení na ledových krách, které vysekávali zaměstnanci místních ledáren na rybníku a také „provazolezecké“ výkony na zábradlí krátkého dřevěného mostu nad železniční tratí, která vedla kolem rybníka. Balancování nad kolejemi byla ale záležitost letní, takže to sem vlastně nepatří, ale nešť.

O posledních válečných Vánocích v roce 1944 panovaly holomrazy, Vlasta Burián by řekl „kruty“ až –20°C. a báječně se bruslilo! To už jsem dostal pod stromeček „džeksny“ a na ledě proháněl nejen puk a tenisák, ale i pomalejší holky. A právě tehdy jsem při jednom tom plavení na kře pochopitelně spadl do ledové vody. Bylo tam sice mělko, ale dostat se ven přece jen chvíli trvalo a pak ještě jsem se musel rychle přezout. Utíkal jsem podél trati a pod zmíněným mostem k nádraží a šlo to čím dál tím tíže. Voda na mně mrzla a domů jsem dorazil jako jeden rampouch! Svlékání nebylo jednoduché a chudák maminka se tak zapotila námahou i strachem, že mne uložila do postele, aniž bych dostal výprask. Naopak, čekal mě horký čaj s mou oblíbenou malinovou šťávou. Dopadlo to tedy dobře, ani jsem to neodstonal!

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora