BABIBAJKY

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

BABIBAJKY
* (10) *

Byl jednou jeden koala, co bydlel na velikém blahovičníku. Zajímaly ho jen mladé lístečky, kterými se krmil vždy, když právě nespal. Jenže znáte to o „dobrém bydlu“. Milého koalu taky začalo pálit, větev, na které nejraděj sedával, ho zničehonic začala tlačit, strava se mu znechutila, a tak přemohl svoji vrozenou lenost, slezl ze stromu a vydal se do zahrady, kterou z nejvyšší větve už nějakou dobu obhlížel.

Nepočítal ale se silnicí, přes kterou se musel dostat na druhou stranu a při tom svém pomaloučkém batolení málem přišel o život pod koly strašlivě houkajících a rachotících plechových oblud, z vonících barevných květů se mu udělalo špatně od žaludku, a když spadl do bazénu, jak se lekl chundelatého psiska, byl nakonec rád, že ho neznámý dvounohý tvor vrátil na jeho blahovičník.
No vida, ono je doma opravdu nejlépe!

* * *

V jednom veselém bílém pokojíčku na psacím stole stál počítač a bylo mu tam dobře, protože rád pracoval a byl šťastný, když kolem něho i v něm všechno pěkně klapalo. Moc se mu líbilo brouzdat se po internetových sítích, to měl pocit, že mu patří celý svět.

Ani netušil, že právě tady na něho číhá největší nebezpečí. Jak tak jednou tahal rozumy z nového serveru, začaly se mu dělat před očima hvězdičky a běhat všelijaké barevné proužky, rozbolela ho celá obrazovka a tlačítka začala sabotovat. Propánajána, co se to děje? Kdo se mi to přehrabuje ve složkách? Kdo mi tam krade soubory? Co si o mně můj majitel pomyslí, když mu předvedu prázdné stránky?!
Chudinka počítač, jak měl vědět, že viry nenapadají jen člověka. Kdo mu teď pomůže?

* * *

Na jednom pevném kroužku žily pěkně pospolu čtyři klíče. Jeden odmykal zahradní branku, druhý dveře do domu, třetí zase garáž a ten čtvrtý, chudinka malá, dávno zapomněl, ke kterému zámku vlastně patří.

I mezi přáteli se občas stává, že zapomenou na přátelství, a jeden každý začne mít dojem, že právě on je ten nejdůležitější… jo, hoši, kdybych já neodemkl branku, museli byste nejspíš přelézt plot… moment moment, a jak byste se dostali do domu, kdyby mě nebylo?!… ale ale pánové, pokud já neodemknu garáž, s autem nikdo nevyjede!… a co ty tady zavazíš a ubíráš místo, prťavče jeden prťavá?! A cinkaly a vrtěly se v kapse, až do ní udělaly díru a vypadly ven. Žuchly do sněhové závěje a zimou celé ztuhlé ani nedokázaly volat o pomoc. Jejich majitel je našel až na jaře, když sníh konečně roztál, jenže to už byly celé rezavé a on dávno měl klíče nové, zámky vyměněné a kapsu pořádně zašitou.

* * *

To jednou byly jedny staré váhy, samy sobě se nic moc nelíbily, připadaly si příliš jednoduché, a když za nimi přišly na návštěvu vzdálené příbuzné váhy digitální a blýskaly číselníkem, až oči přecházely, bylo z toho našim váhám skoro do breku. No a aby toho pokoření nebylo málo, strčil je jejich majitel do tmavého kouta vzadu na polici a na jejich místo postavil toho digi vetřelce. Jenže… všeho do času! Když jednou po silné bouřce vypadl proud, hledal majitel se svíčkou svoje staré váhy a byl móóóc rád, že je má. Ještě že nevyhodil závaží…

Aha, ono vás zajímá, co na to váhy?! Deprese je přešla, poznaly, že právě v jednoduchosti je jejich síla a nesmrtelnost, zatímco osud toho moderního vynálezu je skutečně na vážkách!

* * *

Cože, vy nevíte, co to býval cirkus? Ani jste nezažili ten rozruch, když po dlažbě z kočičích hlav kodrcal do městečka jeden vůz za druhým a všechny až po vrch naložené, když se za mřížemi ozývalo vrčení a chrčení a úplně neznámé řvaní cizokrajných zvířat? Vždyť přijel ten největší a nejznámější Humberto! Cvičení lvi a tygři skákali přes ohnivé obruče, bělostní koně tančili kolem manéže, vysoko až pod vrcholkem stanu se z hrazdy na hrazdu míhali artisté, sloni pochodovali v řadě za sebou a drželi se navzájem chobotem za ocásek, v rukou žonglérů se míhaly balonky, kroužky i kuželky a žádná nespadla! Nespadla ani krasojezdkyně, která předváděla přemety na širokých zádech rychle cválajících koní.

Božínku, co tam toho bylo k vidění! Až oči přecházely z té krásy a třpytu, ze všeho nevídaného hemžení lidí a zvířat. A kolik smíchu a dětské radosti rozdával klaun svými neohrabanými kousky! Bez klauna nebyl cirkus cirkusem. Jak legračně padal na nos, jak na něm plandávaly širokánské kalhoty, když upaloval přes manéž…Tak tohle býval cirkus! A neříkejte, že by se vám nelíbil, vždyť byl živý! Ne tak jako ty vaše vymyšlené hloupé počítačové hry, které život jen předstírají!

Marie Zieglerová

* * *
Zobrazit všechny články autorky