Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Smrt je na konci každého života

aneb vzpomínání k "Dušičkám"

Jako kůl v plotě zůstala osamocena jedna stará paní v našem domě. O to, aby odešla z toho světa důstojně, se měli postarat nějací známí, kterým odkázala družstevní byt i se zařízením. Jednou, nebylo to dlouho před tím, než se s tímto slzavým údolím rozloučila, jsem ji navštívila. Necítila se zrovna dobře a mou pomoc odmítla s tím, že „už jsem si zavolala pro doktora, i kadeřnice mě přijde učesat, abych v rakvi vypadala dobře,“ zažertovala. Ve velmi krátkém čase se objevil na schránce: jen formulář s na stroji dopsanými údaji a s poznámkou, že zesnulá byla na vlastní žádost pohřbena bez obřadu. Nešlo mi to nějak dohromady – pěkně upravená a bez obřadu? A tak když čtu na smutečních oznámení stejné přání, říkám si, kdoví jak to bylo? Co se to s námi stalo, že se nedokážeme s člověkem důstojně rozloučit! Proto, že to stojí tolik peněz?

Moje setkávání se smrtí, s touto nezbytnou průvodkyni života, sahá až do útlého dětství. Setkávání bylo velice časté, i když se netýkalo vlastní rodiny. Umřel stryk nebo tětka – tak jsme oslovovali všechny sousedy – a potom děti, mnoho dětí. Slýchávala jsem i poznámky „už tu dluho něbudě, nědočka večera“ a nebo „to malé od Andule zaťal vřed.“ Sotva k nám došla zpráva, že se někdo odebral na věčnost, obdarovali mně stařenka svatým obrázkem a já jsem se vydala tam, kde mrtvý ležel. Někdy v síni, ale většinou ve velké jizbě. Tam byl ten, který v domě žil až do pohřbu, samozřejmostí. Patřil tam.

S lehkým mrazením jsem si vždy prohlížela voskovou tvář stryka či tětky se špičatým nosem a někdy ještě se šátkem, kterým se podvazovala brada. Obrázek jsem položila na zemřelého, mnohdy těch smutečních návštěvníků bylo tolik, že se obrázky pokládaly na sebe. Těžko můj dětský rozum chápal smrt náhlou – vždyť ještě před několika dny mě stryk vyháněli z hráze a teď tu tak nehybně leží. O některém se říkalo, „ten už tu dluho něbudě, lepši by bylo, kdyby si ho už Pán Bůh vzal.“ A jeho odchod byl pro rodinu ulehčením.

„Jedno do dolinka a druhé do klínka“ – tak se komentovaly časté odchody malých dětí. Umíralo jich velmi mnoho, jen mé tetě Haně umřely tři děti po sobě. Nejčastěji „je zaťal vřed“. Tato rychlá dodnes nevysvětlená smrt se otřela i o mého nejmladšího bratra. Byla jsem devítiletá a tato chvíle se mi navždy zapsala do paměti. Maminka dojila ve chlévě krávu a tatínek ho choval – byl asi tříměsíční miminko – samozřejmě že v peřince s povijanem. Najednou začal chlapeček modrat a dusit se. Ještě dnes slyším tatínkův zoufalý křik.
„Drahušku, Drahušku!“ zoufale třásl peřinkou. Snad ten usilovný pohyb a křik způsobily, že po chvíli začal bratr opět dýchat. Pro maminku vracející se z chléva, už byla tato hrůzná příhoda minulostí. Byl to samozřejmě „vřed“.

První vředem zaťaté děvčátko jsem viděla u Andule. Leželo v bílé rakvičce, tělíčko obložené květinami a svatými obrázky. I já jsem svůj přiložila a pomodlila se u andělíčka, kterým se zemřelé dítě právě stalo. Možná, že i tato proměna byla svým způsobem příčinou oné závisti, kterou jsem pocítila, když jsem v rakvi viděla už asi čtyřletou Zdeničku. Jej, ta byla krásná. Její maminka jí oblékla drůžičkovské šaty, v kudrnatých vláskách měla věneček a snad jí k tomu andělíčkovi chyběla jen křídla.V mihotajícím světle velkých hromniček jsem sledovala její bílou klidnou tvářičku a záviděla. Byla už andělem, zatím co já ještě zlobivé děcko s hříchy, s nimiž jsem musela ke zpovědnici.

A potom ty pohřby! Vždycky to byla událost. Nejkrásnější loučení bylo s dětmi a mladistvými nebo ještě svobodnými. Doprovázely je družičky malé i velké s mládenci a muziky jim hrály pohřební pochody od domu až na hřbitov a to bylo pěkně daleko.

Nejpěknější pohřeb měl Zdeněk Jalůvka, student kroměřížského gymnázia. Říkalo se, že studuje na „panáčka“, i když měl k němu ještě velmi daleko – bylo mu snad jedenáct nebo dvanáct let, když se vracel vlakem domů na prázdniny. Spadl mu na hlavu kufr, dostal zápal mozkových blan a prázdniny už trávil na hřbitově. Ten měl družiček a samozřejmě, že jsem mezi ně patřila. A farářů a spolužáků. Byla to tak velká událost, že stejný pohřeb byl i mým velkým přáním. Že bych mohla rodičům způsobit bolest, to mi ani nenapadalo. Jen ten jejich pláč jsem si představovala takový, jaký byl u Zdeňkova otce, hodného pana řídicího.

Pohřby dospělých neměly tu honosnou krásu, květinové věnce měly jen černé stuhy, i rakve byly černé, koňům u pohřebního vozu se na hlavách v rytmu pohřebního pochodu pohupovaly černé kokardy. V průvodu, který se sunul pomalým krokem víc než hodinu, si stačily sousedky všechno popovídat, mrtvého vyzvednout či zkritizovat, i když o mrtvých jen dobré.

K dětství patřily i Dušičky. Už dlouho před nimi si holky ve škole povídaly, kdo koho na hřbitově má a já jsem tam neměla nikoho. Pod železným křížem ležel jenom tatínkův bratr, který zemřel dávno před mým narozením jako mládenec.
Travnatý hrobeček zdobil litinový kříž a já jsem s hrdostí pod něj pokládala polštářek z krepového papíru, který jsem sama ušila. Byla jsem pyšná – mám také svůj hrob.

O, jak ráda bych se vrátila do těch časů, kdy jsem měla na hřbitově jenom strýce, jehož podoba v rodině dávno vybledla. Postupně k němu přibývali další, strýc, nejhodnější stařenka, a to už moc bolelo. Potom ty bolesti byly stále větší, ale to už, pravda, nebyl dětský svět. Jen se nikdy nestalo, že by se někdo s někým rozloučil bez obřadu, jen tak v úzkém rodinném kruhu. I ten nejchudší měl pohřeb a vždycky se našel někdo, kdo ho na té poslední cestě doprovodil.

Hana Juračáková

* * *

Zobrazit všechny články autorky