Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Žerdě

Domov mého dětství – to byly Trojanovice na Valašsku. A někde uprostřed té rozsáhlé dědiny, rozložené pod věncem hor od Javorníka až po Noříčí, přesně pod památným Radhoštěm stály a dodnes stojí i když v jiné podobě dvě chalupy. Jedna větší, ke které patřil chlév, stodola a kůlnička na dříví – ta patřila staříčkovi a stařence. Od naší malé chaloupky, postavené na bývalém sklepě a nemající ani jeden roh pravoúhlý, protože tatínek jako malý chlapec chodíval každý den dělníkům pro žejdlík kořalky k Viktorovi, ji dělil obdélník vyštorcovaný kamenem napříč a kousek travnatého dvora, proťatý chodníkem od chalupy k chalupě. Po jedné straně dvora vedl veřejný chodník, tak zvaná vydržená cesta. Bylo to spojení chalup, které stály ještě za námi a bylo jich dost a jedné řadě podél cesty se říkalo Karlovice, s hlavní cestou, jež spojovala Frenštát s Ráztokou. Chodník vedoucí skoro naším dvorem byl obrazem družnosti. Každý kolemjdoucí nejenže pozdravil toho, kdo byl právě na dvoře, ale hlavně při cestě domů považoval za samozřejmé prohodit se sousedem i několik slov.

Dvůr ze strany Radhoště uzavírala veliká kůlna s kůlničkou k ní těsně přilepenou. Dominantou byly tři staleté lípy, z nichž jedna byla dutá. Tomuto seskupení odpovídaly osamělé statky, které jsem viděla na severu v Norsku a ve Švédsku. Nemůže to mít samozřejmě žádnou souvislost, ale působily na mě úplně stejně, jen s jedním rozdílem, nikdy jsem tam neviděla žerdě ani ploty…

Malý prostor našeho dvora byl totiž z jedné strany lemován v půli zlomeným laťkovým plotem, kolem něho vedl právě ten vydržený chodník. Z obou stran navazovaly na plot žerdě. Tak byla od dvora oddělená louka, která byla osázená ovocnými stromy. V mém mládí už byly pěkně staré a moc nerodily. Mezi naší chalupou a kůlničkou, byly snad jenom dva tři metry, i tam byl plůtek. Za plotem byla louka a několik starých hrušní – rodily drobounké kulaté hrušky, kterým se říkalo tvarůžky a sušily se na výborné koláče hruščáky, protože byly moc sladké. Kolem kůlny se chodívalo ke studni pro vodu. Studna byla už v louce a také k ní vedl chodníček z obou stran ohrazený žerděmi. Prostor k dětským hrám byl obehnán plotem, chalupami, kůlnami i žerděmi. Stačilo však jen trochu dětsky zaskotačit na dvoře a už na nás staříček křičeli: „Tahnitě na přihon!“…

Skutečně tak příkře to znělo aspoň dětským uším. Říkávalo se, že naši staříček nemají rádi děti. Vyrostli jako jedináček, což bylo tenkrát zcela výjimečné a to se zřejmě podepsalo i na jejich povaze. A tak jsme utíkali na příhon. Právě tam končily poslední žerdě. Bylo to místo, kde se přiháněly a otáčely krávy, když se obdělávalo pole. Nedávno se mi přiznal mladší bratr, který už vyrůstal bez žerdí, že ani neví, kde ten příhon byl.

Za příhonem začínala hráz kamení, která se rok od roku zvětšovala a byla přirozenými hranicemi mezi jednotlivými pasekami. Jednou kluky od tětky Veruny popadla podnikatelská vášeň, sehnali někde drtič kamení a během jednoho léta za velikánského kraválu skoro všechny hráze zmizely. Od té doby už nikdy nenarostly do původního objemu, protože kámen se tam dříve ukládal po staletí, (každé jaro jsme se museli plazit po loukách a do dřevěných bedýnek sbírat kameny, které se tam vždycky přes zimu namnožily) a pozdější hospodář JZD už kameny z polí nevybíral.

Příhon byl místem jako by stvořeným k dětským hrám, ale my jsme se tam vždycky cítili jako vyhnanci.

Sotva zmizeli staříček z dohledu, využívali jsme žerdě jako tělocvičné nářadí. O škrábance nebyla nikdy nouze, protože neměly hladkost hrazdy. Ale cvičilo se na nich parádně až do té doby, než na moji sestru Jindru žerď spadla. Kdykoliv později jsem měla chuť cvičit, vždycky se mi vybavila Jindra, jak s napuchlými rty pije přes slámku.

Vidím všechny žerdě, které omezovaly naši dětskou svobodu v tom nekonečném prostoru, který kolem našich chalup byl, vidím staříčka, jak na nás křičí, kdykoliv naše dětská noha šlápla mimo žerď, i to je pravda, že jsme to často dělávali schválně a dnes to chápu jinak. Opatrovali každý kousíček trávy. Ve chlévě byl dobytek a luk bylo málo. Na trávu se muselo chodit do hory každý den, od jara do podzimu. A naši staříček byli dobrým hospodářem, jen si myslím, že ty jejich příkazy nemusely být tak příkré.

Hana Juračáková

* * *
Zobrazit všechny články autorky