Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Vizita

Běžný nemocniční pokoj na interním oddělení žil svým typickým způsobem. Pět postelí, pět pacientů, pět osudů. Na jedné z nich jsem dočasně pobývala, a to jako nejmladší členka náhodného uskupení. Bylo mi dvacet let, a okolní spoluležící většinou překročily padesátku. Jak už to bývá, uzavřená společnost, bez nějakých zvláštních podnětů zvenčí, se semkla, a otevírala své duše, vzpomínky, zážitky. Určitě by žádnou z nás nenapadlo, že osoba, kterou jsme minulý týden vůbec neznaly, začne dopodrobna líčit svůj soukromý život s detaily, nad kterými se mně červenaly prsty u nohou studem.

Přesto jsme každá z nás žily svůj vlastní život, i když se snahou seznámit zbylé pacientky s našimi vnitřními světy.

Statná šedesátiletá paní, po operaci snad žlučníku, za kterou denně docházel drobný mužíček a přinášel dle mého názoru nestravitelní poživatiny ve stavu normálním, natož tak pooperačním. Každý den ji držel za ruku, a když ji pustil, tak jen proto, aby jí nakrájel řízeček, nebo zákuseček. Paní přepečlivou péči svého Rudýnka přežila, a vzkvétala. Navzdory řízečkům, navzdory koblihám!

Starší paní, která měla velké potíže sledovat hovor, špatně slyšela, byla sama jak kůl v plotě, nikdo za ní nikdy nepřišel, nikdo jí nic nepřinesl. Byla velmi milá, tichá, skromná, a nenápadná.

Vedle mne kynula růžolící padesátnice, která mně ujišťovala, že ji nedávno bylo třicet, denně se líčila ( a pěkně ničila erární prádlo), koketně vyhazovala nožky před jakýmkoliv lékařem, zřízencem či sanitářem. Do konce svého pobytu jsem nepochopila, co jí je. Zdraví z ní přímo ukapávalo kolem všech postelí, a rozprostíralo se po nemocničním pokoji v několikacentimetrové vrstvě. Návštěvy měla různé, někdy i hrůzné. Její hlasitý hovor, smích, rozmáchlá gesta, vysoký nepříjemný fistulkový hlas mně budily ještě dlouho poté, co jsem byla zpátky doma.

Další lůžko bylo jen hostovní, jak jsem si v duchu říkala, lidé se na něm měnily téměř po hodinách. Až jedna, důležitá, zaklepala na dveře.  Hodina „H“, velká vizita.

Už pobíhání sester v čele se sestrou vrchní nás znervózňovalo, urovnávání polštářů, prostěradel, kontrola nočních stolků, všechno pryč jen sklenice s nemocničním čajem mohla tklivě vzhlížet ke dveřím.

Já jsem doufala, že už mně pustí domů, nebyla jsem připravena sdílet tak dlouhou dobu svou nejintimnější část mne samé s kýmkoliv, hodiny jsem jen ležela a poslouchala hovor, snažila jsem se číst. To ale dost dobře nešlo kvůli hlučné „třicátnici“, která měla stále nějaké dotazy, tu na mou barvu vlasů, tu na krém, kterým jsem si natírala ruce, jindy zase chtěla přičichnout k mýdlu, které používám, či „ochutnat“ léky, které jsem měla. Uhnízdila se v ní představa, že já dostávám léky lepší, dražší, dovozové, a ji odbývají českými šmejdy. Nedala si to vymluvit, marnost nad marnost.

Už jsme strnule ležely několik minut, bály jsme se pohnout, dýchat, jen jsme pozorně poslouchaly, zda už VELKÁ vizita je za našimi dveřmi. Byla jsem první, primář vyslechl zprávu od ošetřujícího lékaře, pročetl si papíry a zvesela oznámil – „tak se balte, slečno, co taky tady s vámi, žejo!“ Byl to ten nejpříjemnější okamžik z celého pobytu, a primáře, malého, svalnatého a věčně jakoby nabručeného staříka jsem v ten moment velmi milovala.
Spokojně jsem se zasunula upět pod do úhledně pravoúhle srovnané deky, a mohla v klidu – i když to je neslušné – sledovat tok dalších událostí, zpráv a reakcí. To mi taky moc vadilo, že byť jsme sdílely společný pokoj, své zážitky i pocity, nemohla jsem vstřebat fakt, že zprávu o stavu mého žaludku, konečníku, či jiných orgánů, pozorně vyslechly i další pacientky.
Jenže, znáte to. Dost dobře nejde vypnout uši, když je všude hrobové ticho a nahlas se probírá cokoliv – ať je to stav vody na českých tocích, nebo stav slinivky pacientky naproti.

Další zastávka skupiny lékařů, sester a dalšího personálu byla u „třicátnice“. Ta vyzbrojena makeupem, noční košilku rozverně odepnutou, ňadra se dmula a dmula, a rozpačitě se valila ven, přidala k nim nožku, kterou ladně vysunula zpod deky, a prohlásila:
„Teda pane primáři, já už to sleduju delší dobu. Ta mladá tady jde domů, protože jí dáváte ty švýcarské tabletky, já jsem si všimla! Já je chci taky, a jestli to něco stojí, řekněte rovnou kolik, já vám to dám!“

Nastalo ticho ještě větší, primář se sklonil nad deskami se zdravotní dokumentací, a měla jsem pocit, že se nemůže udržet smíchy. Vrchní sestra pohotově zasáhla, „třicátnici“ usměrnila, vysvětlila, že mám jinou diagnózu, chytla ji za nohu, kterou nešetrně zasunula zpátky pod deku, a mrazivým pohledem naznačila, že si to s ní vyřídí po vizitě. Vrchní ji evidentně neměla ráda, a proto snad ty její „švýcarské“ nahrazovala acylpyrinem. Tomu pevně a neochvějně pacientka věřila. Nevím, jestli dostala ony zázračné švýcarské tabletky, po kterých se chodí domů.

Vizita se velmi rychle přesunula k další posteli.

Milá stařenka byla ochota sama, jak vyhovět pánům v bílých pláštích, pozorně naslouchala s uchem natočeným, aby jí neušlo ani slůvko.
Primář se dotazoval sestry na tlak, teplotu, stolici, a pak se zeptal:
„Jakou má planí Horáčková tenzi?“
Než se sestra stačila nadechnout, babička pohotově přiblížila ke tváři primáře, a oznámila:
„Malou pane dochtor, strašně malou, nemoh byste zařídit, aby mně ji zvedli? Ani po manželovi penzi neberu…“.
Tentokrát se primář rozesmál nahlas, a vrchní sestra nezasahovala.
Náš veselý pokoj však stále nebyl „hotov“.

Čilá žlučníkářka měla jediný dotaz, a nemohla se dočkat, až primář přistoupí k její posteli.
Než stačil říct obligátní „Tak, jak se vede?“, žlučníkářka se prudce posadila, a nasadila rozhodný a velmi důrazný tón:
„Rudýnek se ptá, jestli po návratu už budu moct dělat ty osmičky!“.
Nikdo, a já vůbec ne, jsme nepochopili.
Jaké osmičky? Kde? S čím?
Po chvilce rozpaků se primář osmělil, ač bylo vidět, že mu to moc pod vousy nejde.
„Jaké osmičky, paní Drábková?“
„No přece sexovní, pane doktor, jestli prý mně to nepraskne, když budu nad Rudýnkem dělat zase osmičky, to on rád….“
Praskla jsem málem já, a ostatní sbor, a to smíchy. Týden po operaci – opravdu velmi závažné starosti!

Jak už to bývá, po návratu domů jsem za několik dní na své „nejbližší“ zapomněla. Byla to jen krátká epizoda, život šel dál.

Minulý týden jsem se vrátila z nemocnice, z interního oddělení, kam mně zahnala slinivka.
Vybavil se mi právě ten pobyt před téměř čtyřiceti lety.
Kromě stejně nechutného a vybledlého nemocničního čaje se však změnilo téměř všechno. Primář, sestry, pokoje, pacienti… a taky já. Na pokoji jsme byly jen tři.

Po dvou dnech jsem zkonstatovala, že:
„Tenzi“ budu mít malou, velmi malou, a požádám primáře o zvednutí.
Švýcarské léky asi nedostanu, nejen proto, že už mně není dvacet, ale že asi žádné na skladě nemají.
Žádný Rudýnek mi nenosil řízečky.
Jen ty osmičky – ty mně nechávají klidnou. Na ty jsem ve svém rozpoložení nemocného ani nepomyslela.

Dagmar Jarošová

* * *

Zobrazit všechny články autorky