Urèitì to znáte. V prùbìhu kvìtna tak, jak zaèíná doba posledního zvonìní se zaèínají vyskytovat na ulicích skupinky mladých, rozvernì obleèených lidièek s èepicí v ruce, se slovy“ „Pøispìjte na chudé studenty!“. Míjím je s úsmìvem, proto¾e vím, kde tato sbírka skonèí. Proces – vybrat peníze, koupit alkohol, vypít, dát se posléze dohromady z vìtšinou dost velké opice. I mé dìti tím prošly. Rozèilují mne jen skupinky mladých, o kterých bezpeènì vím, ¾e u¾ jsou dávno ¾e školy venku, jestli vùbec na nìjakou støední školu chodili, a ka¾doroènì se vmísí mezi dav a vymáhají také.
Letošní zá¾itek však pro mne byl dost údìsný. Nevím, zda to bylo tím, ¾e mám hlavu plnou starostí, pøi chùzi øeším neøešitelné, a obávám se dnù pøíštích, ale kdy¾ jsem takhle pospíchala z jednoho zamìstnání do druhého, a zpoza rohu na mne vyskoèila parta maskovaných mladíkù, šátky jako lupièi, èerné brýle a obstoupili mne dokola, nesmála jsem se. Ucouvla jsem a prchala za další roh. Jen¾e! Tam na mne vyskoèili pro zmìnu mu¾íci v maskáèích, se samopaly v ruce a granáty v druhé. Pevnì vìøím, ¾e to byly dìtské hraèky, ale v ten moment jsem se vydìsila k smrti! Vykoktala jsem „Nemám, nedám!“, jeliko¾ ten den jsem ji¾ „dávala“ tøikrát“, a zcela zmatená jsem chtìla odejít. Mladík se samopalem mi však zabránil v odchodu a zahuèel: „Peníze, nebo ¾ivot, babo!“. Kombinaci piva a rumu poznám, a málem mne ten závan srazil k zemi. Podaøilo se mi vymanit a prchla jsem. Na svùj vìk docela hbitì.
Další várka policajtù v zeleném u¾ mne pravda tolik nevydìsila, ale zaèala jsem o sobì pøemýšlet. Ztrácím humor? Stárnu? Nebo to je pouze mým momentálním rozpolo¾ením, ¾e mi to opravdu zábavné nepøipadá?
Rùzné pøevleky, zafaèovaní jedinci od hlavy k patì, muslimové, kluci pøevleèení za holky – to jsem brala v¾dy z humorem.
Kdy¾ ale na vás míøí samopal, pøíjemné to není.
Moc ráda bych znala váš názor, zda rozdáváte drobné ka¾dému, na poèkání tomu, kdo po¾ádá nebo je zcela ignorujete a zasmìjete se ka¾dému pøevleku?