Katyň

Ve čtvrtek 3. září jsme měli možnost shlédnout na ČT 1 film režiséra Andreje Wajdy o jedné z nejtemnějších událostí novodobých polských dějin. Krátce po napadení Polska nacistickým Německem vstoupila na jeho území i Rudá armáda, aby uchvátila svůj díl z válečné kořisti. Do ruských rukou upadlo bez boje mnoho jednotek polské armády. Stalin poslal obyčejné vojáky domů, ale důstojníky v aktivní službě nechal internovat. Zatčeno bylo rovněž okolo 10 000 příslušníků polské inteligence. Na jaře 1940 vydal NKVD rozkaz k jejich postupné likvidaci střelbou do týla. O této události film vypráví a já bych chtěl připomenout ohlas v tehdejším Protektorátě.

Hromadné hroby obětí Němci v roce 1941 odhalili a náležitě využili k protisovětské propagandě, která vyvrcholila v roce 1943. Na místo nálezu byli dopraveni patologové z různých zemí, aby vydali zprávu potvrzující hrůzný nález a doložili datum a původce vražd. Pak nacisté zmobilizovali známé osobnosti z řad evropských spisovatelů z okupovaných zemí a donutili je odcestovat na místo nálezu a napsat o tom své osobní vyjádření. Z českých osobností vybrali mj. Jana Drdu, ten se však vymluvil a příkaz dostal spisovatel František Kožík, v té době veřejně známý z práce v rozhlasu. I František Kožík se bránil, že mu cesta letadlem škodí, že nesnáší drsné pohledy apod., ale nebylo mu to nic platné. Věděl dobře, že smyslem jeho cesty má být potvrzení, že několik tisíc polských důstojníků popravili Rusové. Tak jako většina obyvatel Protektorátu, kteří těžce nesli německou okupaci, považoval celou akci za německou provokaci. Nevěřil, že by se Rusové, na jejichž vojenské úspěchy čekal celý národ, mohli dopustit takového zločinu.

Píše o tom:
„Od okamžiku, kdy jsem vstoupil do vlaku, jsem začal stylizovat článek, který po mně budou po návratu chtít. Vážil jsem slova, aby se z nich dalo vyčíst mé skutečné smýšlení. Nespal jsem ani chvíli a umiňoval si, že v článku nesmí být ani slovo, které by mohlo podpořit nacistickou propagandu. Vždyť to byla doba, kdy válka byla v plném ohni a my všichni jsme si od Sovětského svazu slibovali osvobození od nacistické diktatury. Stalin měl všechnu důvěru českého lidu.“

František Kožík se spolu s ostatními spisovateli ocitl v Berlíně a zjistil, že kromě Poláka prof. Kozlovského, nikdo nevěří, že vraždu spáchali Sověti.
„Přál jsem si, aby partyzáni naše letadlo sestřelili a abych byl tak toho odporného úkolu zbaven,“ píše v článku, který jsem od něj získal pro časopis občanů Prahy 10 poté, co Jelcin přiznal Stalinovu vinu. V něm popisuje další sled událostí.
„Nemohl jsem se vyhnout cestě autobusem ke Katyňskému lesu. Už když jsme se blížili, cítili jsme zvláštní , nasládlý pach mrtvých těl. Přistoupili jsme na kraj hrobu, kde leželi jeden vedle druhého muži v polských uniformách. Jednu mrtvolu nosiči vyzvedli a donesli ke stolu, u něhož pracovali lékaři z jiné mezinárodní výpravy. Spisovatelé si honem zapalovali cigarety…“

Když se Kožík vrátil, nenapsal nic o původcích zločinu. Psal o bezvýznamných okolnostech cesty, o svěžím větru z východu a zakončil vyznáním lásky k vlasti.
Po osvobození byl ovšem článek posuzován znovu, ale autorovi přiznali v řízení o tzv. malém dekretu, že je příkladem, jak se mělo psát, když už se psát muselo. Později komunisté ovšem Křižíkovi nikdy neodpustili, že byl svědkem jejich zločinu a zažíval četné ústrky. Ale to už je jiná kapitola.

Napadení Polska, Katyňský zločin a vykrvácení Varšavy dodnes brání zlepšování vztahů mezi Polskem a Ruskou federací. Snad by mohla Poláky trochu smířit skutečnost, že na krutý stalinský režim doplatily národy SSSR nejméně tisícinásobným počtem obětí. Všechny nás může rmoutit, že si to potomci válečných hrdinů stále ještě všichni neuvědomili.

Ivo Antušek