Na cestu do Turecka jsem se chystala se smíšenými pocity. Kdy¾ svùj úmysl pøednesla rodinì, ze» sprásknul ruce. Do Turecka ? Do tak nebezpeèné zemì ?
Argumentovala jsem tím, ¾e nás poletí celé letadlo, ¾e v oblasti kterou navštívíme je bezpeèno, ¾e všichni, kteøí u¾ ten zájezd absolvovali, o nìm hovoøí v superlativech .
Celá ta diskuze se odvíjela na jaøe, rodina tiše doufala, ¾e si tu bláznivou cestu do podzimu rozmyslím, zvláš», kdy¾ jsem celé léto mìla nìjaké zdravotní problémy.
Ale nevzdala jsem to!
U¾ cestou do Prahy na letištì jsem ve vlaku poznávala spolucestující, podle kufrù, které nám všem cestovní kanceláø darovala. (Já si ho prozíravì pøepásala nápadným øemenem, co¾ mi dost usnadnilo hledání jak na letišti, tak pøi ka¾dodenním vykládání z autobusu.
A hned jsme se dávali do øeèi.
Do Antalye jsme pøiletìli ve tøi odpoledne našeho èasu, u nich bylo o hodinu více. A horko! Z Prahy jsme odlétali za drobného mrholení pøi teplotì asi 10 stupòù Celsia, za zhruba tøi hodiny letu jsme se ocitli v horkém létì - 30 stupòù minimálnì.
Ovšem v letních mìsících teplota stoupá na 40 a¾ 48 stupòù, co¾ by bylo neúnosné.
Na letišti nás èekalo pìt autobusù, do kterých jsme byli rozdìleni a jelo se do hotelu.
Po nezbytných formalitách nám pøed veèeøí zbyl nìjaký èas, šli jsme projít na pobøe¾í, moøe bylo asi pìt set metrù od hotelu. Nìkteøí neodolali, a hned se vykoupali. Slunce právì zapadalo, byl to nádherný pohled.
Veèeøe i snídanì byly formou bufetu, jídla bylo dost, výbornì pøipravené, stoly se prohýbaly pod mísami zeleniny, rajèat, paprik, okurek oloupaných a pokrájených na plátky, lilek dušený, peèený, nadívaný, fazole, èoèka, hrách, uvaøené, taky rý¾e, opeèené brambory, cibule sma¾ená nebo jaká (?), a další pochoutky. Zálivky, jogurty, majonézy. Rùznì upravená masa, rybí, kuøecí nebo jehnìèí.
I zákuskù bylo hodnì druhù a ovoce také, melouny, jablka i granátová, z tìch jsme pili vylisovanou š»ávu, citrony, pomeranèe, hroznové víno, hrušky a druhy, které jsme ani neznali, a¾ nás pøecházel zrak. Všechno jsme chtìli ochutnat, tak¾e ka¾dý z nás mìl pøi odletu nìjaké kilo navíc. Ubytování jsme v¾dy mìli v luxusním hotelu, u všech byly bazény, nikdo, a¾ na menší výjimky si na nic nestì¾oval.
Kufry jsme ani nevybalovali, hned ráno, po bohaté snídani, jsme vyjí¾dìli.
První den jsme jeli podél pobøe¾í, do Myry, døívìjšího biskupského sídla Sv. Mikuláše. Tam jsme mìli obìd a delší zastávku.
Svatý Mikuláš se pova¾uje a to nejen u køes»anù, za jednu z populárních postav. Narodil se nìkdy v letech 270-286 ve mìstì Patara, (Turecko) jako syn zámo¾ných rodièù.
Podle povìsti se jeden zchudlý otec rozhodl, ¾e ze svých tøí panenských dcer udìlá prostitutky, proto¾e bez vìna by je neprovdal. Mikuláš, díky svému bohatství po rodièích, prý tajnì hodil do komína domu hroudu zlata a tím odvrátil neblahý osud panen (nepøipomíná to Santa Clauze? Ten, pokud vím, nadìluje komínem.).
Bulant, náš turecký prùvodce, nám pøi povídání o Sv. Mikuláši tvrdil, ¾e zvyk zavìšovat na vánoèní stromek zlaté, sklenìné koule, pochází z Turecka. Pùvodnì to byly prý pomeranèe.
Jiná povìst líèí pøíhodu tøí poutníkù, kteøí se dostali do nebezpeèí na moøi a úpìnlivì prosili Sv. Mikuláše o pomoc. Prý se jim zjevil statný mu¾, který se chopil kormidla, bouøi uklidnil, a zase zmizel.
Teprve v kostele mìsta Myry prý pozdìji poutníci poznali svého zachránce - Svatého Mikuláše.
6. prosinec, den výroèí úmrtí Svatého Mikuláše se stal svátkem. Pøesný rok úmrtí není znám.
Podle historických pramenù zemøel ve mìstì Myra nìkdy v letech 345 a¾ 351.
V Myøe jsme si taky poprvé všimli toulavých psù a koèek, se kterými jsme se pak celou dobu setkávali .Nebyli vùbec agresivní, ale pøesto nás to trošku znervózòovalo. Nìkteøí tvrdili, ¾e jsou plní blech.
Po návštìvì kostela a procházce mìstem odjí¾díme do hotelu v oblasti Fethiye. Fethiye le¾í na jednom snovém výbì¾ku a patøí k nejoblíbenìjším místùm dovolených v Turecku .
Ale o tom zas pøíštì…