Tato místa (a naveèer ještì Chateauneuf-du-Pape) nás èekala odpoledne. Nejprve jsme zamíøili k Pont du Gard. Tato mohutná, nesmírnì zajímavá a zároveò u¾iteèná architektonická památka stojí asi 23km od Nimes, na polovinì cesty do Avignonu, kam jsme potom mìli namíøeno.
Sám název Pont du Gard by nezasvìcenému napovídal, ¾e se jedná o most. Ano, most spojující oba bøehy øeky Gard tam také najdeme, ale stavba byla vybudována za zcela jiným úèelem. Jde o mimoøádnì zachovaný tøípatrový øímský akvadukt, který býval souèástí padesátikilometrového systému kanálù, který nechal v roce 19 pø.n.l. vybudovat Agrippa, vlivný zástupce a ze» císaøe Augusta. Kanály pøivádìly vodu z pramenù Eure v Uzes do Nimes.
Parkovištì autobusu je vzdáleno nìkolik set metrù od památky, tak¾e Pont du Gard hned nevidíme. Asi po deseti minutách chùze vycházíme z mírné zátoèiny a já zùstávám stát doslova s otevøenými ústy. Pøeèetla jsem si sice, ¾e rozmìry akvaduktu jsou úctyhodné-35 obloukù 275m dlouhého horního patra se klene ve výšce 50m nad øekou Gard a má koryto o rozmìrech 1,2x1,75m, kterým protékalo 35 000 kubíkù vody dennì – ale nìco tak grandiozního jsem neèekala. Poèasí se mezitím úplnì umoudøilo, a tak se nádherná stavba z nazlátlého pískovce majestátnì klene proti modrému nebi s nadýchanými bílými oblaky. U¾ se nedivím údajùm, ¾e nìkteré pískovcové kvádry pou¾ité na stavbì vá¾ily a¾ 6 tun, ¾e stavba trvala 15 let a akvadukt se pou¾íval a¾ do 3.století n.l. Probírám se z ohromení a vydávám se tím smìrem, kam proudí ostatní turisté –a není jich málo - na most nad prvním patrem akvaduktu. Prohlí¾ím si kvádry, jejich¾ povrch u¾ za ty dvì tisícovky let upravily povìtrnostní vlivy a nalézám dokonce i znaèky, je¾ tu zøejmì zanechal starovìký stavitel. Fotografuji a ani nevnímám, ¾e mùj mu¾ zmizel. A¾ po hodné chvíli ho spatøím, jak pobíhá v údolí z druhé strany stavby, a jak ho znám, vyèítá Stvoøiteli, ¾e èlovìka neobdaøil dvìma páry rukou, aby mohl zároveò fotografovat i filmovat. Hodinka urèená k pobytu u Pont du Gard se chýlí ke konci, a tak se vracíme k autobusu, který nás doveze do ne pøíliš vzdáleného Avignonu.
Do Avignonu to skuteènì nemáme daleko, a tak za pùl hodiny vystupujeme z autobusu, který odjí¾dí nìkam na parkovištì, a ubíráme se za naším prùvodcem. Spletí ulic a ulièek dorá¾íme brzy na Place du Palais (Palácové námìstí), které se rozprostírá pøímo pøed Pape¾ským palácem. Tady jsme se dozvìdìli, ¾e máme hodinu a ètvrt osobní volno, které mù¾eme strávit procházkou po mìstì, nebo tím, ¾e si doplníme kalorie èi aspoò energii u šálku kávy. Rozhodli jsme se, ¾e spojíme obì mo¾nosti. Napøed prozkoumáme historické okolí Pape¾ského paláce a pak si dopøejeme nìjaké ty tekutiny a nezbytnou kávu. (Tady trochu odboèím a podìlím se s vámi o jednu zkušenost: Pokud to bude mo¾né, nejezdìte do Avignonu, konkrétnì Pape¾ského paláce, v plné turistické sezónì v nedìli! My jsme tam v nedìli byli a od té chvíle jsem pøesvìdèena, ¾e nejt쾚í oddìlení psychiatrické léèebny je ve srovnání s Palácovým námìstím a hlavnì s Pape¾ským palácem v nedìli odpoledne oáza klidu. Aèkoli – mo¾ná jsem naivní a tøeba v úterý by to bylo toté¾ v bledì modrém…)
První, o co jsem se zaèala sna¾it, bylo dostat do objektivu fotoaparátu celý Palais des Papes na šíøku. Øeknu vám rovnou, ¾e máte-li bì¾ný fotoaparát jako já, nepovede se vám to. Námìstí je sice dlouhé jako celý areál paláce, ale málo hluboké, a tak mám Palais des Papes vyfotografovaný „na pokraèování“. Samozøejmì, kam se hrabe mùj fo»áèek na nejvìtší gotický palác v Evropì!
Vydali jsme se tedy do spleti ulic a ulièek historického jádra Avignonu, které se rozkládá asi na 1,5 kilometru ètvereèním a je obklopeno 4,3 km hradeb. Ty pocházejí z let 1359-1370. Historicky nejcennìjší èást støedovìkého mìsta nacházející se v okolí impozantního Palais des Papes je od roku 1995 na listinì svìtového dìdictví UNESCO. Proto¾e èas urèený na osobní volno rychle plyne, obracíme své kroky zpìt k Palácovému námìstí, kde si chceme v nìkteré ze „zahrádek“èetných kaváren vypít svou kávu, ne¾ se vydáme na prohlídku Pape¾ského paláce. Ta je naèasována na 14.15 hodin.
Procházíme Orlojovým námìstím, které víc ne¾ orloj proslavil ka¾doroèní èervencový hudební a divadelní festival, který právì tady zaèínává. Je tu ¾ivo i teï, proto¾e celá jedna strana námìstí je lemována zahrádkami kaváren a kavárnièek. My však chceme být blí¾ místu, kde se máme za pùl hodiny sejít. Vybíráme stolek ve velké zahrádce, tedy spíš zahradì, na kraji Palácového námìstí. Se servírkou se „domluvíme“ celkem snadno-asi je na jazyka neznalé turisty zvyklá - a za chvíli u¾ piji svou kávu a mu¾ nezbytné pivo. Chceme platit, ale „naše“ servírka kamsi zmizela a místo ní se tu poflakuje (øíct, ¾e obsluhuje, by byla urá¾ka všech, kteøí skuteènì obsluhují) èíšník, mladík kolem dvacítky, celý v èerném. Kdy¾ ho koneènì pøilákám k našemu stolu, tváøí se znaènì otrávenì a zaène švandronit francouzsky. Ještì trpìlivì mu vysvìtluji, ¾e nemluvíme francouzsky, ukazuji mu prázdný šálek od kávy a penì¾enku. Myslím, ¾e tato „øeè“ by byla jasná v jakékoli zemi. Ne tak tomuhle mladíkovi. Osopuje se na mne naprosto nevycválaným zpùsobem, pošklebuje se mi a mele a mele. V tu chvíli musím v sobì pøemáhat vzrùstající touhu vyskoèit a dát tomu nevychovanci jednu pøes …no, pøes ústa. Tohle trvá u¾ hodnou chvíli, kdy¾ se koneènì zjeví servírka a bez problému od nás vezme peníze. Mladík u¾ zase znudìnì podpírá stùl kousek od nás. Tahle epizoda (naštìstí se a¾ do konce zájezdu nic podobného neopakovalo) mi úplnì zkazila náladu a moc mi ji nevylepšila ani prohlídka Pape¾ského paláce.