Tento teplomilný dub, menšího vzrùstu, èasto i keø s charakteristickými plstnatými vìtévkami roste také i v oblasti Èeského støedohoøí, a to na stráni poblí¾ Dobrèic na Mostecku (mezi Mostem a Louny). Právì sem jsme nasmìrovali náš výlet.
Z vlaku jsem pozorovala nejen kvìtenu - rozkvetly ji¾ vratièe a mydlice lékaøská, ale i oblaènost, která byla velmi zajímavá a promìnlivá. Obraz všech mo¾ných barev i tvarù se mìnil bìhem nìkolika minut. Bílé kumuly volnì rozházené, ale i seøazené do øádek, trochu ní¾ kumuly svìtle i tmavì šedé, roztrhané, naopak hodnì vysoko byly drobné beránky a øasy. Sluníèko svítilo, ale obèas se schovávalo za mraky. Krajina se zrajícím obilím mìnila svoji tváø.
Støedohoøí propadlo teï kouzlu okru a zlata polí, jejich¾ rovné i mírnì zvlnìné plochy jsou jakýmsi protipólem dramaticky se zvedajících zalesnìných i nezalesnìných kopcù. Na nìkolika místech nás zaujmou zcela nenápadné oblé vršíèky pøímo v polích, které ve zralém obilí vyniknou odlišnou zelenavou barvou.
Jsme v Dobrèicích a vydáváme se k našemu místu. Podél cesty kvete narù¾ovìle mydlice lékaøská, která jemnì voní. Vratiè, tøezalka, dokonce i starèek pøímìtník, modré zvonky kopøivolisté. Naši stráò máme po levé ruce, na první pohled je jako ka¾dá jiná ve Støedohoøí - porostlá køovím, planými ovocnými stromy, tu a tam jeøáb, javor babyka a dub letní. Stoupáme do stránì zarostlou cestièkou, zøejmì moc lidí tudy nechodí. Pøekvapí nás nìkolik tmavších drobnìjších motýlkù s bílými skvrnami - nejspíše soumraèníkù jahodníkových, kteøí tu poletují. Cesta nás dovede na okraj stránì, odkud je nádherný rozhled do mostecké krajiny, která pookøála po tì¾kém období, kdy byla su¾ována siøièitými dýmy elektráren. Pøed námi jsou kudrnaté homole Zlatníku, ®elenického vrchu, Hnìvínu, který se tyèí nad Mostem a dalších menších kopeèkù a velmi dobøe viditelné jsou Krušné hory,
Pokraèujeme v cestì, kde nás vítá krásnì urostlý, bohatì rozvìtvený bodlák pcháè bìlohlavý, nìkteré jeho hlavy ji¾ nasadily fialový kvìt. A není to jeden bodlák, je jich tu víc, jsou tu i další druhy - bìlotrn obecný a menší máèka ladní. Kvete tu jetel zlatý, rù¾ový jetel
prostøední, ¾lutá komonice lékaøská, øepík lékaøský, svízel syøiš»ový, svými listy a plody se prozradí kozinec sladkolistý, další zajímavá rostlina s tenkými lístky z èeledi vikvovitých - vlnice obecná, tu a tam kvete mochna pøímá. Poletují tu soumraèníci rezaví, okáè bojínkový i bìlásek. Pozorujeme vèelky a èmeláky na kvìtech bodlákù.
Z trávy na nás tu a tam juknou malé i vìtší kameny tmavì šedý tefrit s rezavì èervenavými ploškami. Ani kámen není bez ¾ivota. Jsou prohøáté sluncem a jeden z nich pøilákal luèní kobylky, které se tu vyhøívají - je jich tu dvanáct, malé i trochu vìtší. Na druhém konci kamene je další "slezina" kobylek. Chvíli je s nadšením pozorujeme a pak se vydáváme za duby šípáky, kvùli nim¾ jsme sem jeli. Budou urèitì támhle ve svahu. kde je více keøù a stromù, máme to na dosah, ale musíme odboèit z cesty a sestupovat po šikmém svahu.
Jen¾e i nás zlákají kameny k posezení. Neodoláme. Díváme se do krajiny i kolem sebe. Mraky mìní své tvary a putují, ale nièím nehrozí. Pozorujeme krou¾ící káòata. Kdesi dole hraje ptaèí orchestr.... Naši pozornost upoutá letící èervenavý motýlek, který k naší radosti usedne na kvìt bodláku, slo¾í zpùsobnì køidélka, pøesnì tak, abychom si ho mohli dobøe prohlédnout. Tmavì tyrkysová køídla s výraznì èervenými skvrnami. Vøetenuška tu¾ebníková. Její zbarvení je výstra¾né, vyluèuje kyanovodík, tak¾e milí ptáci, radìji se vøetenušce vyhnìte.
A teï vzhùru nebo vlastnì dolù k našim šípákùm. Sestup je dost krkolomný, Prodíráme se doslova d¾unglí, prohlí¾íme si jednotlivé keøe - snad tenhle.... ne, je to hloh, tady je doubek, ale letní.... Míjíme další keøe a stromy, ale ten náš šípák s plstnatými vìtvièkami nikde. Sešli jsme na hlavní cestu právì u tabule informující o pøírodní rezervaci.... Tak nevíme jestli je to nìjaký ¾ertík anebo jsme šli špatnì. Zdá se, ¾e asi to druhé. Bohu¾el u¾ nemáme èas znovu prolézat stráò a opakovat sestup, tak¾e šípáky nakonec vzdáváme. Nevadí, i tak se budeme se vracet obohaceni o nádherné zá¾itky a dojmy.
Pøed námi u¾ je jen cesta na nádra¾í - pod Lovošem pole sluneènic a v mé mysli melodie a slova zamilované písnièky Inky Zemánkové. Jenom¾e ouha - tak jako sluneènice ka¾dý den otáèí se za sluncem... a ty podlovošské sluneènice jsou všechny otoèené ke slunci zády... dívají se, jak se zdá, za Øípem...
