Na Oravu jsme se obzvláš» tìšili, nebo» zde mìl Roman známé a nám tak vznikla základna. Roman se zabývá radioamatérstvím. Pøes rádio získal na Oravì pøátele.
Zaèít však musím trochu z jiného soudku. Kdy¾ jsme se po pøechodu hranic zastavili na odpoèívadle, odpoèinuli si a celí natìšení se rozjeli, stál se nám malér. Zastavil nás policista a upozornil nás na špatné osvìtlení vozidla. Vymìøil nám pokutu 2000 Sk. Byly to všechny peníze, které jsme mìli. Po celkem krátkém hovoru jsme to usmlouvali na napomenutí. Policista nám sdìlil, ¾e na Slovensku se svítit nemusí, ale kdy¾ se svítí, tak podle pøedpisu! Po této malé kolizi, jsme jeli na Oravici, kde se nacházejí dvì termální koupalištì.
V jednom koupališti je vstupné 150Sk a v druhém 460Sk. Rozdíl je veliký. My jsme však uva¾ovali prakticky. Vzduch, teplota minimálnì 32 stupòù a termální voda 38 stupòù. Co je tedy lepší? Našli jsme si krásné místeèko v pøekrásné pøírodì, u horské øíèky Oravice. Velice dobøe jsme si odpoèinuli a ještì ušetøili.
V odpoledních hodinách jsme se pøesunuli do vesnièky Hladovka. Pøivítali jsme se s paní Labudovou, které jsme pøedali malou pozornost - 2 láhve vodky, nic jiného by nevzala. Trochu jsme pobesedovali a pak nás po¾ádala, abychom zajeli pro jejího pøítele. Samozøejmì jsme vyhovìli. Pøekvapení pak nastalo, kdy¾ jsme zjistili, ¾e pøítel zabíjel prase na svatbu. Nedalo se nic dìlat. Nechtìli-li jsme urazit,museli jsme pøijat pozvání. Byl jsem velmi opatrný na pohoštìní, neb jsem si byl vìdom, ¾e jsem dlouho nic tuèného nejedl. Doma tuèné nejím vùbec. Chvíli jsme posedìli. Veèer kamarádi zavzpomínali, popili a šlo se spát.
Ráno jsem zpùsobil trochu rozruch. Ka¾dé ráno cvièím a na zvyku nic nemìním, ani na dovolené. A co vy tady rukama máváte, øíkala ráno paní Labudová a vyzvala kamarády na pohárek koøalenky. Po snídani jsme se vydali smìr Èadca, pøes velice pìknou vesnièku Podbìl. Podle místních, døevìné domeèky opravili Poláci. Poláci tuto oblast navštìvují velmi èasto.Dùvod je asi s urèením hranic naší republiky po 1. svìt. válce. (Kniha, Budování státu od Peroutky). Pak do Tìrchové. Nic zvláštního se nepøihodilo, co by stálo za napsání.
Na závìr pøidám nìkolik málo postøehù a dojmù:
Jsem rád, ¾e ¾iji v tomto státì, ve kterém mì nikdo neponi¾uje a nemusím mít strach a obavu, kdy¾ vidím uniformu. My u¾ jsme byli tak zblbnutí, ¾e jsme schovávali peníze na hranicích se Slovenskem. Tak poní¾ený jsem se cítil naposledy v roce 1969 a pak ještì jednou, ale to bylo hodnì osobní.
Na takovou cestu je tøeba se øádnì pøipravit, seznámit se s kurzy penìz.
Na jihu Ukrajiny je velice pìknì, ale je potøeba mít nìjaké záchytné body pøedem dojednané (noclehy) chcete-li pobývat u moøe. Jediná plá¾, kde byl volný pøístup byl Meganom.V pøírodì je to krásné, ale musíte hodnì slevit ze svých nárokù (hygiena).
Jedete-li osobním autem, poèítejte s ponorkovou nemocí. Zvláš», kdy¾ je mezi úèastníky veliký vìkový rozdíl. Pøi dobré vùli se to zvládá, musíte však omládnout.
Na celé Ukrajinì je rozestaveno mnoho domù, vilek i vil. Naopak, nìkteré se i rozpadají. S nìèím takovým jsem se setkal v Turecku. Po Ukrajinì jsme se setkávali s rozpadajícími se kolchozními stavbami, jako u nás. Nefotil jsem je.
V Zakarpatské Ukrajinì je nepøedstavitelný nepoøádek, a¾ na malé výjimky, a to mì pøemluvili kluci, to jsem nefotil.
Pøed pøípadnou návštìvou Zakarpatské Ukrajiny doporuèuji pøeèíst malou kní¾ku “Zakarpatská Ukrajina“ podtitul Poloniny, Lesní Karpaty-prùvodce po horách.
Ráno jsem zpùsobil trochu rozruch. Ka¾dé ráno cvièím a na zvyku nic nemìním, ani na dovolené. A co vy tady rukama máváte, øíkala ráno paní Labudová a vyzvala kamarády na pohárek koøalenky. Po snídani jsme se vydali smìr Èadca, pøes velice pìknou vesnièku Podbìl. Podle místních, døevìné domeèky opravili Poláci. Poláci tuto oblast navštìvují velmi èasto.Dùvod je asi s urèením hranic naší republiky po 1. svìt. válce. (Kniha, Budování státu od Peroutky). Pak do Tìrchové. Nic zvláštního se nepøihodilo, co by stálo za napsání.