,,Dvì tisíciletí minula od chvíle Zvìstování Marii v Nazaretu, od události, která oznaèila poèátek našeho letopoètu narozením Je¾íše Krista. Po celou tuto dobu pøichází do Svaté zemì nepøetr¾itý proud poutníkù, aby navštívili svatá místa“. Nevìdìla jsem, jak zaèít své povídání, a tak jsem si pøedchozí vìty zapùjèila z knihy Ve šlépìjích Je¾íše, zakoupené v Jeruzalémì.
Chtìla bych se jen krátce podìlit o své dojmy. Ještì musím pøipomenout, ¾e jsem Sinajský poloostrov navštívila pod køídly cestovní kanceláøe s vynikající prùvodkyní Renatou. Bydleli jsme v hotelích s více hvìzdièkami. Pro mne, která je zvyklá putovat se stanem, to byl snad a¾ zbyteèný luxus.
V Jeruzalémì jsme byli krátce po teroristickém útoku na støední školu, kdy neumìlá raketa vystøelená z palestinského území zabila 9 chlapcù, a tak bezpeènostní opatøení byla snad ještì pøísnìjší. Všude jsme procházeli bezpeènostními rámy, na ka¾dém místeèku stálo nìkolik vojákù nebo policistù, pro mne uniformované dìti. Dvouletá vojenská slu¾ba je pro osmnáctileté Izraelce povinná i pro ¾eny. Nìkdy bych to moc pøála i naší rozjívené mláde¾i. To by jim trochu zmìkly zobáky! Armáda a policie se pochopitelnì nesmí fotit. Ale právì, ¾e je jich tolik, tak to snad ani nejde nefotit. Mlaïounké krásné dívenky s dlouhými copy a v neprùstøelných vestách mají v ruce nejmodernìjší rychlopalné zbranì vzhledu plastové hraèky. Obrnìná vozidla, skupiny vojákù, kteøí tøeba jedí ve stínu zdi a stromù. Nevím, zda bych si na to zvykla. V krátkém èase pøíliš mnoho dojmù.
První nápadný dojem - do Izraele jsme pøijeli z Jordánska pøes øeku Jordán, která tvoøí hranici mezi obìma státy. Jordán je uzouèký potok sevøený rákosím, proto¾e všechnu vodu velké øeky vypijí zavla¾ovaná pole. Hladina Mrtvého moøe, které napájí Jordán, ka¾doroènì klesá a je vypracován projekt na kanál, který by pøivedl do Mrtvého moøe vodu. A teï ten dojem. Po pøekroèení hranic je najednou všechno èisté a upravené, nikde nelítají igelitové pytlíky, papíry a podobný binec. Èím to je? Uklízí se, nebo se neodhazuje? Další dojem, všechny budovy v Izraeli jsou svìtle bé¾ové, všechny jsou postaveny z místního mìkkého vápence. Dokonce je prý na to v Izraeli zákon, ¾e ¾ádná budova nesmí mít jinou barvu fasády. Ten kontrast proti našim sídlištím, kde co metr ètvereèní, to jiná nejjásavìjší barva - papoušci se musí stydìt.
Nezapomenutelný je první pohled z vrcholu Olivetské hory pøes údolí Cedronu na Staré mìsto Jeruzalém, obehnané hradbami, posvátná místa tøí monotheistických nábo¾enství. Nejnápadnìjší je zlatá kopule Skalního dómu na Chrámové hoøe. Místo odkud se Mohamed vznesl na nebesa. Nejdøíve se muslimové modlili smìrem k Jeruzalému, ne¾ se Prorok rozešel s ¾idy a i tak je pro nì Jeruzalém tøetí nejposvátnìjší místo po Mekce a Medinì. Za ním je vidìt šedivá kopule a velká plochá støecha mešity El-Aqsa, pod kterou není viditelná Zeï náøkù. Dvì šedivé bánì kostela Bo¾ího hrobu - srdce køes»anù. V hradbách je znatelná i z této vzdálenosti Zlatá brána - zazdìná. Tou vstoupí do mìsta Mesiáš! Vlevo na hoøe Sion koukají vì¾e kostela Svatý Sion, nazývaný Matka všech kostelù, kde je hrob prvního ¾idovského krále Davida se støíbrnými korunami ze svitkù Torahových, místo kde je Veèeøadlo poslední veèeøe Pánì. “Nádherná svou polohou, pro radost celého svìta, je Hora Sion …. mìsto velikého krále (¾alm 48.2).“
Nekoneèné mno¾ství vì¾í kostelù, minaretù, synagog, ruin vykopávek. Svahy Olivetské hory i protìjší svah pod hradbami jsou obrovským høbitovem posetým hroby, pøed Zlatou branou ¾idovskými (v údolí Cedronu zaène Poslední soud a tak mrtví vstávajíce z hrobù budou první), na svazích Olivetské hory muslimskými. V údolí svítí zlaté bánì pravoslavného kostela Maøí Magdalény, který nechal postavit ruský car Alexandr III. Tam na okraji hradeb, kam u¾ není vidìt, je citadela krále Davida pota¾mo Heroda Velikého. Pøed tímto nádherným ¾ivým obrazem by se dalo sedìt vìènì. Ale honem do mìsta, a» toho stihneme, co nejvíc.
Staré mìsto není veliké, snad jeden kilometr ètvereèní, ale orientaènì velice slo¾ité a jen díky vynikajícím organizaèním schopnostem Renaty jsme toho stihli opravdu hodnì a nepoztráceli se. Ještì nesmím zapomenout, po celou dobu putování po Sinaji jsme mìli s sebou v¾dy domorodé prùvodce s licencí. Všichni se vyznaèovali tím, ¾e mìli trvale pøilepený mobilní telefon na uchu. Komu, proè a o èem stále telefonovali, mi zùstalo záhadou. Jejich pracovní náplò se sestávala z rozdávání vstupenek, hlídání a poèítání našeho stádeèka.
Jedna nejvìtší pamìtihodnost za druhou, snad ještì vìtší. Všude veliké mno¾ství lidí. Všechny smysly u¾ jsou otupeny, oèi nestihají, brýle ze sluneèního ¾áru nestaèí ve tmì památek vyblednout a u¾ další. Neznámé vùnì! Jakou já mám chu» na kafe! Památky se mi zaèínají plést. Klopýtáme uzounkými ulièkami, do kopce, z kopce - terén je hodnì èlenitý a schody nenormalizované! Do ¾ádného krámku se nesmí upøít pohled, hned máte na krku prodejce, který „udìlá“ cenu jen pro vás! Byli jsme v Getsemanské zahradì s 2000 let starými olivovníky, v bazilice Agonie, v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Byli jsme v Betlémì - tedy na palestinském území za zdí! V kostele Narození Pánì, a¾ v jeskyòce, kde se narodilo Jezulátko. Snad všichni znají mramorovou desku s kovovou hvìzdou. Vidìli jsme mši v kostele sv. Kateøiny Alexandrijské tamté¾. Jeli jsme kolem zdi, která oddìluje Palestinské území od ®idovského státu. Prošli jsme Via Dolorosa - Køí¾ovou cestu, všechna zastavení. Byli jsme v Chrámu Bo¾ího hrobu, prošli jsme èástí, která patøí Koptùm. Byli jsme na Sionu u hrobu krále Davida, byli jsme ve Veèeøadle. Mohli jsme se pomodlit u Zdi náøkù. Byli jsme v Citadele, neboli Davidovì vì¾i. Prošli jsme muzeem, kde nás Renata provedla dlouhou historií Jeruzaléma. Byli jsme na Chrámové hoøe, prošli jsme ®idovskou ètvrtí, zasmlouvali jsme si v bazaru, i na to kafe došlo!
Vadí mi turisté!!! Na nejposvátnìjších místech kouøí, halekají a chovají se „nepietnì“. U tøetího zastavení Via Dolorosa stojí o zeï opøený velký døevìný køí¾. Jsem pøecitlivìlá, kdy¾ mne popuzuje, jak se s ním lidé fotí? To pøece není cirkusová atrakce. To je symbol utrpení a smrti, symbol naší evropské kultury. Nebo se mýlím? Pøed kaplí Bo¾ího hrobu. uvnitø chrámu Bo¾ího hrobu, stojí obrovitá fronta turistù. Tak tam se neprocpu a u¾ ani nechci. Ještì jsem našla kapli „Puklé skály“. „I zatmìlo se slunce, skály pukaly a hrobové se otevíraly.“ Sednu si na lavièku k øádové sestøièce a nechám se okuøovat kadidlem. V pohledu na Bo¾í hrob mi brání pózující ukvokaní Japonci. Koho to vyhnal Heliodórus z chrámu??? Proè jim to vyèítám, mnì taky visí na krku fo»ák.
Byli jsme na pobo¾nosti v Arménském klášteøe. Arméni jsou v Jeruzalémì nepøetr¾itì od 3. století. V zèernalém chrámu zaèíná pobo¾nost. Chór hlasù mnichù zní velebnì. Je jich snad tøicet ve starodávných dlouhých èerných pláštích s kapucí pøes hlavu, vèetnì pøedstaveného, vetchého starce. Jedineèná chvíle, naplnìná velebností. Proè mi tak moc vadí hlasitì se bavící nìmecký pár? Vadí mi to snad ještì víc ne¾ šustící bonbóny v opeøe. U¾ jsem pøeta¾ená. Za tak krátkou dobu tolik toho stihnout a hlavnì pro¾ít, to se nedá. Navíc si dávám pøedsevzetí, ¾e si musím pøeèíst Starý a Nový zákon - mám tak obrovské díry ve vzdìlání. Ale pokud je mi známo, bible není kniha, ale celá knihovna. Nìkde doma mám nádhernou èeštinou psané Biblické pøíbìhy od Ivana Olbrachta (vìdìli jste to?!), ilustrované od Gustava Doré. A¾ budu doma prohlí¾et fotky a èíst si biblické pøíbìhy, tak se k tobì vrátím, Jeruzaléme, vrátím se ke tvým hradbám, starým olivám a posvátným místùm.
nejmodernìjší rychlopalné zbranì vzhledu plastové hraèky. Obrnìná vozidla, skupiny vojákù, kteøí tøeba jedí ve stínu zdi a stromù. Nevím, zda bych si na to zvykla. V krátkém èase pøíliš mnoho dojmù. 
s sebou v¾dy domorodé prùvodce s licencí. Všichni se vyznaèovali tím, ¾e mìli trvale pøilepený mobilní telefon na uchu. Komu, proè a o èem stále telefonovali, mi zùstalo záhadou. Jejich pracovní náplò se sestávala z rozdávání vstupenek, hlídání a poèítání našeho stádeèka. 
jeskyòce, kde se narodilo Jezulátko. Snad všichni znají mramorovou desku s kovovou hvìzdou. Vidìli jsme mši v kostele sv. Kateøiny Alexandrijské tamté¾. Jeli jsme kolem zdi, která oddìluje Palestinské území od ®idovského státu. Prošli jsme Via Dolorosa - Køí¾ovou cestu, všechna zastavení. Byli jsme v Chrámu Bo¾ího hrobu, prošli jsme èástí, která patøí Koptùm. Byli jsme na Sionu u hrobu krále Davida, byli jsme ve Veèeøadle. Mohli jsme se pomodlit u Zdi náøkù. Byli jsme v Citadele, neboli Davidovì vì¾i. Prošli jsme muzeem, kde nás Renata provedla dlouhou historií 
Jeruzaléma. Byli jsme na Chrámové hoøe, prošli jsme ®idovskou ètvrtí, zasmlouvali jsme si v bazaru, i na to kafe došlo! 