U MALÉ ØÍÈKY aneb malá sobotní procházka v pra¾ské Stromovce
Horké sobotní poèasí mì nelákalo k delšímu cestování vlakem, a tak jsem se se vydala pìšky jen na kratší procházku do Stromovky k Malé øíèce. Od nádra¾í v Bubenèi vejdu branou do a pak po schodech dolù, podejdu ¾eleznièní viadukt a jsem zde. Malá øíèka je slepé rameno Vltavy. Mohu si vybrat cestu - buï asfaltku mezi øíèkou a náspem trati anebo pøírodní hlinitou a tu a tam kamenitou po pravém bøehu, které jsme øíkali "U zahrádek".
Tu druhou cestu mám radìji, proto¾e je klidnìjší a také ne¾ k ní dojdu, se mohu potìšit podrobnìjším pohledem na zajímavý skalní masiv, zvaný Pecka, který je mezi bubeneèským nádra¾ím a Malou øíèkou. Je tvoøený pìknì uklonìnými vrstvami ordovických bøidlic. V roce 1988 byl vyhlášen geologickou pøírodní památkou.
Prohlí¾ím si skálu podrobnìji. U její paty se bøidlice rozpadá do lupínkù, pøipomínajících spíše oloupanou kùru stromu ne¾ kamínky. . Je tmavì šedá a místy rezavá, šeï i rez se otírá o prsty. V této spodní èásti se uchytává hodnì rostlin, z nich¾ právì dokvétá vlaštovièník
vìtší. Rù¾ovo-fialovým drobným kvítkem mì potìší kakost smrdutý (ani se mi ten pøívlastek nechce psát, ale ono je kakostù více druhù). Vyšší partii skály ovládly zejména akáty, ale najdeme tu jiné rostliny, z nich¾ mì nejvíce zaujal kvetoucí šípkový keø. Chvíli tu stojím a vnímám krásnou souhru ¾ivé a ne¾ivé pøírody, ale mám pocit, ¾e tu jaksi pøeká¾ím lidem, procházejícím kolem.
A ji¾ jsem na na cestì U zahrádek. Kdysi tu bývala zahrádkáøská kolonie, ale v srpnu 2002 byla zatopena. Dlouho trvalo ne¾ se toto místo vzpamatovalo z povodnì, a pomohl mu i èlovìk. Ale zahrádky ji¾ obnoveny nebyly. Jako jejich pøipomínka tu zùstalo zkraje nìkolik hrušní a jabloní, a na bøehu kosatce ¾luté, které právì teï kvetou. To místo mì zaujalo zvláštní nostalgií, a¾ sem pøijdu pøíštì, namaluji si je a obrázek bude mít název "Vzpomínka na zahrádky".
Další prostor zahrádek po levé stranì cesty získal sportovní areál a parkovou podobu dostal prostor po pravé stranì cesty a¾ k øíèce. Zde k pùvodním topolùm a vrbám pøibyly ještì další a dokonce i alej mladých doubkù. Èást trávníku je posekána a seno nádhernì voní. Tam kde neposekali, kvete bílý i rù¾ový jetel, tmavì rù¾ová vikev, ¾lutý pryskyøník a temnì èervenofialový kostival lékaøský. Zaèíná kvést i srdeèník obecný z èeledi hluchavkovitých. U cesty mì zaujme nìkolik velikých rù¾ic chlupatých listù divizny velkokvìté, z nich¾ vyrùstají stvoly s dalšími, ještì zavinutými listy.... A¾ tudy pùjdu za mìsíc, uvítají mì svícny rozkvetlých divizen. Pozoruji i rùzné druhy trav, které nasazují na kvìt.
Moji pozornost u cesty upoutal akát: Nejen vùni kvìtù (tento strom dokonce u¾ odkvétá, zatímco jinde zaèínají kvést) , ale i "tjákáním" kavek, poletujících kolem stromu a mizících v jeho korunì a znovu vyletujících a "tjákajících" v rùzných hlasových tóninách. Není pochyb o tom, ¾e vyvádìjí mláïata z hnízd. Hodnì vysoko obèas pøeletí havran kamsi k severu, který pøidá své chraplavé kráá....
Dostávám se k místu, kde je trávník témìø bílý - pokrytý chomáèi semen topolù, chomáèe jsou i na hladinì vody. Kolem mì proletí menší modré šídlo. Pøicházím k vrbì sklonìné nad vodou. kde vykukuje z vody jedna zlomená vìtev. Na ní v dokonalém stínu sedí kaèer s kachnou a kousek opodál usedla slípka zelenonohá. Název není náhodný, ona má opravdu svìtle zelené no¾ièky. Chvilku pozoruji ptáky, jak peèlivì si ošetøují peøí. Je dusno, sluníèko svítí v jakémsi oparu. Na severu se pomalu z tmavé clony vynoøují obrovské, naèechrané kumuly, rostoucí do výšky. Nejsou pøíliš výrazné, ale o to zlovìstnìjší. A to rozhodne, abych v procházce dál nepokraèovala a vrátila se domù. Cestou si uvìdomím, ¾e jsem nepotkala ani jediného motýla - a jako bych ho pøivolala - po chvilce se objevil alespoò bìlásek. Ještì se zastavím u Pecky, abych se potìšila rozkvetlým šípkovým keøem a vrásami bøidlice, zahlédnu ještì i èmeláka, který hledá vhodnou skulinu mezi kameny,
Zatahuje se a zvedá vítr. Pøidávám do kroku. Jako bych to mìla spoèítané - bouøce jsem utekla jen o fous.
Jana Haasová
Královská obora - Stromovka
o rozloze 86,4 ha je jedním z nejvýznamnìjších pøírodnì krajináøských parkù, pùvodnì obora, s mno¾stvím exotických døevin. Pro park je typická soustava rybníèkù, dodnes napájených Rudolfovou štolou. V souèasné dobì je Královská obora (lidovì zvaná Stromovka) nejvìtším pra¾ským chránìným parkem, který slou¾í k rekreaèním, sportovním i kulturnì vzdìlávacím úèelùm.
Byla zalo¾ena Pøemyslem Otakarem II. v roce 1268 a pro svoji malebnou polohu v meandru øeky byla oblíbeným místem panovníkù. Na pøelomu 15. a 16. století byl na místì dnešního Místodr¾itelského letohrádku postaven lovèí hrádek (pozdìji nìkolikrát pøestavìný, naposledy v novogotickém slohu v roce 1836).
Výrazného rozkvìtu se obora doèkala v 16. století za panování císaøe Rudolfa II., který nechal v pøestavìt lovecký hrádek na vyhlídkový letohrádek, dále došlo k podstatnému rozšíøení stávajícího rybníka a vybudování dalších tøí menších za úèelem chovu pstruhù a vodního ptactva a k zalo¾ení ba¾antnice. Kvùli zásobování velkého rybníka vodou z Vltavy byla prora¾ena pod Letnou štola, zvaná Rudolfova. V roce 1804 byla obora zpøístupnìna veøejnosti. Poèátkem 19. stol. došlo k novogotické pøestavbì rudolfínského letohrádku, který se následnì stal letním sídlem královských místodr¾ících, odtud název Místodr¾itelský letohrádek. Celá obora prodìlala v prùbìhu 19. století zmìny smìrem ke krajináøskému parku, byl vysušen rybník a upraveno jeho dno a zalo¾eno rosárium. (Dnes je nahrazeno novým rosáriem v okolí Planetária.) Vznikla tak souèasná soustava luk a zalesnìných ploch. Z Královské obory se stalo významné arboretum vysazením introdukovaných døevin a zahradních kultivarù.
V roce 2002 Stromovku velmi zasáhla povodeò. Rekonstrukce parku (obnova ponièených cest, pøemístìní rozária, nové výsadby, atd.) stále probíhá.
Královská obora Stromovka je pøekrásné místo k procházkám, parkem vedou cyklistické trasy, mnohé z cest lze vyu¾ít i k projí¾ïce na koleèkových bruslích. Z terasy Místodr¾itelského letohrádku je krásná vyhlídka na panorama severních èástí Prahy.
Èást trávníku je posekána a seno nádhernì voní. Tam kde neposekali, kvete bílý i rù¾ový jetel, tmavì rù¾ová vikev, ¾lutý pryskyøník a temnì èervenofialový kostival lékaøský. Zaèíná kvést i srdeèník obecný z èeledi hluchavkovitých. U cesty mì zaujme nìkolik velikých rù¾ic chlupatých listù divizny velkokvìté, z nich¾ vyrùstají stvoly s dalšími, ještì zavinutými listy.... A¾ tudy pùjdu za mìsíc, uvítají mì svícny rozkvetlých divizen. Pozoruji i rùzné druhy trav, které nasazují na kvìt.