Malá vzpomínka na øecké pøátele
Jistì všichni známe pocit, kdy pøi ètení nìjakého èlánku, vìty, nìkdy i slova, se nám vybaví vzpomínka na urèitou událost nebo zá¾itek, která se vztahuje k naší vzpomínce. Sna¾íme se pak vybavit dávno zapomenutá jména a tváøe spolu¾ákù, pøátel i známých, kteøí se nìjakým zpùsobem zapsali do naší pamìti. Vytahujeme pak odtud støípky, abychom poskládali celou mozaiku vypovídající o našem vztahu k tìmto lidem.
Inspirací k mojí vzpomínce se stal krátký èlánek v regionálních novinách, uvedený pod titulkem: „60. výroèí pøíchodu Øekù do ÈR.“
Èlánek probudil moji vzpomínku na rodinu našich øeckých sousedù, se kterými jsme nìjaký èas bydleli v jednom domì, a kteøí se stali našimi pøáteli. Mù¾ete se mnou krátce nahlédnout do obyèejného ¾ivota a osudu této rodiny.
Rodina Markose Dellase se pøistìhovala do Severomoravského kraje poèátkem padesátých let s dalšími tisícovkami øeckých emigrantù, kteøí v dùsledku obèanské války opustili svoji vlast, aby v našem kraji našli azyl, a na dlouhá léta svùj domov.
Strastiplné vyprávìní Markose Dellase poodhalilo cípek ¾ivota lékaøe, který se s øeckými partyzány zúèastnil bojù proti vojenské diktatuøe. Krvavá obèanská válka si tenkrát vy¾ádala 120 000 lidských ¾ivotù. Partyzánské jednotky byly nakonec s britskou a americkou pomocí pora¾eny. Stalo se tak poté, co se jugoslávský prezident Josip Broz Tito nepohodl s Moskvou a pøerušil podporu øeckým komunistùm.
Tolik jen krátké nahlédnutí do historie, abychom si vytvoøili pøedstavu o událostech, které do našeho regionu pøivedly nové spoluobèany.
Markos Dellas, vzhledem k neznalosti èeského jazyka neobhájil na Univerzitì Karlovì svùj lékaøský titul a se svojí ¾enou Marikou, zdravotní sestrou, po dlouhých peripetiích zakotvili v Krnovì. V období prudkého rozmachu lehkého prùmyslu, jeho¾ souèástí byl rozvoj textilního prùmyslu, nastoupili na dìlnická místa v rozvíjející se výrobì vlnìných tkanin do národního podniku Karnola.
Kdo procházel rozsáhlým areálem skladových prostor vlny, základního závodu, mohl spatøit drobného, hubeného lékaøe pøevá¾et obrovské ¾oky s napìchovanou vlnou, za kterými ho bylo sotva vidìt. Jeho ¾ena vykonávala práci sukaøky v pøípravnì výroby, kde se na dlouhých soukacích strojích pøevíjela pøíze z pøádelnických potáèù na cívky s velkým objemem. Pro vitální, hezkou a energickou ¾enu jakou byla Marika, to musela být nekoneènì jednotvárná a úmorná práce. Pøesto u ní vydr¾ela celé dlouhé roky, pøièem¾ patøila k nejlepším a nejspolehlivìjším. V prostøedí èeských dìlníkù, kteøí je s pøátelským pøístupem pøijali mezi sebe si zaèali pomalu osvojovat náš jazyk a brzy tak zapadli do kolektivu spolupracovníkù, kteøí je mìli rádi. Mezitím ubíhala léta.
Kdy¾ se pøistìhovali do našeho domu, aby se na další léta stali našimi nejmilejšími sousedy, mìli tøi dìti. Nejstarší Nikos, hezký temperamentní chlapec, køehká a nì¾ná Zoja a nejmladší Katka, veselá dívenka s èertovským pohledem s rysy, naznaèujícími budoucí krásu, tak typickou pro Øekynì. Dìti hovoøily perfektnì èesky - Zoja úspìšnì absolvovala krnovské gymnázium. Pøesto¾e mezi mými vzpomínkami le¾í ètyøicet let, pamatuji si nìkterá øecká slova, která moje dcerka pochytila od své øecké kamarádky Katky. „Jásu“ (ahoj), byl obvyklý pozdrav, kdy¾ odcházela do školy. Øecké „ne“ znamená èeské ano, pøièem¾ øecké ne, se øekne „ochi.“ Docela jsme si s tím u¾ili. „Íné aftó?“ (co to je) byla pomocná slùvka, která objasòovala nìkteré øecké výrazy.
Sousedské sou¾ití s touto rodinou pøešlo v pøátelství plné vzájemné úcty. Doktor Markos Dellas byl nesmírnì jemný a kultivovaný èlovìk se vztahem k historii a literatuøe. Bohu¾el nikdy se nenauèil dokonale èesky. Hluboké koøeny mìl zapuštìny v Øecku, do kterého se stále tou¾il s rodinou vrátit, a¾ tam znovu nastane mír.
Poèátkem sedmdesátých let s pøechodem Øecka od monarchie k parlamentní demokracii, byl umo¾nìn øeckým emigrantùm návrat do vlasti. Pøišel èas louèení spojený s výmìnou dárkù na památku a ujištìním vzájemného kontaktu. Ale jak u¾ to tak v ¾ivotì chodí, èas dlouhého odlouèení pomalu zasouvá všechna pøedsevzetí a zùstávají nám jen milé vzpomínky.
Naši pøátelé se odstìhovali do Solunì. Poèáteèní vzájemná korespondence nám umo¾nila sledovat další osud našich pøátel. Zaèínali nový ¾ivot. Køehká a jemná Zoja si našla skvìlé místo u jedné prosperující firmy jako pøekladatelka Svým krásným písmem a výborným èeským slohem nám èas od èasu vyøizovala pozdravy své rodiny. Tatínek Markos znovu pracoval jako závodní lékaø, maminka Marika se starala o domácnost
.
Mezitím uplynulo ètyøicet let. Pozdìji jsme se dozvìdìli od øeckých známých, ¾e Markos Dellas zemøel, Marika se stala babièkou a peèuje o svá vnouèata. Avšak i od tìchto zpráv nás dìlí dlouhé roky. Pøesto dnes, alespoò v duchu, posíláme u pøíle¾itosti 60. výroèí pøíchodu Øekù do ÈR dìtem našich pøátel pozdrav : „Jasu!“
Rù¾ena Sosýnová