Na ji¾ní Moravì, severnì od Hodonína, uprostøed úrodných vinic Slovácka, le¾í malá obec Milotice. Obci vévodí pyšný zámek stejného jména, s krásnou francouzskou zahradou a anglickým parkem. Ve 14 století vlastnili Milotice bratøi Zdenìk a Èenìk z Ronova, kteøí sídlili v Miloticích. Lze pøedpokládat, ¾e u¾ v tu dobu tam byla postavena tvrz. Milotice patøily k støediskùm husitù na Moravì. Tamní tvrz byla zpevnìna, stavební materiál byl pou¾it ze zboøených kostelù v Polešovicích a Boršicích. Pevnost se osvìdèila hlavnì ve ètyøicátých letech 15. století. Tehdy byl její dr¾itel Jan z Moravan zaøazen mezi škùdce zemì. Po Janu z Moravan pøešly Milotice do rukou Jiøího z Kravaø. Poté pøešly do rodu z Ojnic a nakonec Zástøizlù, kteøí dr¾eli Milotice a¾ do roku 1552. Noví majitelé, ®erotínové, pøestavìli v letech 1553 a¾ 1569 tvrz na renesanèní zámek. Stavbu ale dokonèil rod Serenyiù, kteøí Milotice získali v roce 1648. Tento rod vlastnil také vodní zámek Blatnou. V roce 1663 zpustošili zámek Tataøi. Opravu provedl zakladatel milotické vìtve rodu František Gabriel Serenyi, který vynikl v císaøských vojenských slu¾bách. Pøi opravách byla respektována pùvodní renesanèní dispozice zámku, ale v roce 1705 byl zámek vypálen znovu, tentokrát kurucy. Proto se nový majitel Karel Antonín Serenyi rozhodl zámek pøestavìt. Stavbu realizoval brnìnský stavitel František Bernard Klíèník. Sochy antických bohù a sochaøskou výzdobu schodištì vytvoøil Jan Kristián Pröbstl. Velkou fresku v hlavním sále provedl v roce 1725 František Øehoø Ignác Eckstein. Ale i domácí øemeslníci se podíleli velkou mìrou na pøestavbì zámku, jako tøeba zedník Martin Panhost, tesaø Volfgang Miller, kameník Václav Divoký.
K zámku byl pøistavìn skleník, oran¾érie, konírna a jízdárna. Vše tvoøilo spolu se zámkem harmonický celek, který zapadal do prostøedí. Asi o dvacet let pozdìji bylo plastikami vídeòského sochaøe vybaveno nádvoøí a vstupní cesta do zámku vedoucí po mostì. Brnìnský malíø J.A. Rotter vyzdobil prostor nad hlavním schodištìm zámku. Malíø J.E. Mildorfer a sochaø F. Kohl vyzdobili zámeckou kapli. Jako poslední byl upraven park. Byla zboøena oran¾érie, zalo¾eny kaštanové a lipové aleje vedoucí ke vstupu do zámku. V 19. století doplnily scenétii francouzské zahrady fontány a letohrádky s ptaèím domkem, umìlá zøícenina a ermitá¾e. Park byl zaèátkem 20. století zpustošený a byl podle návrhù Dušana Riedla v letech 1968 a¾ 72 rekonstruován. Roste zde asi 11 jehliènatých a 56 listnatých druhù stromù. Mezi nejcennìjší jehliènaté exempláøe patøí jedle a smrky, jinan, svìtlý zderav a zakrslý zeravinec. Z listnatých stromù pak stojí za povšimnutí nahovìtvec, líska turecká, døezovec a pøevislý jasan. Zámek patøil Serenyiùm a¾ do poèátku 19. století. Nakonec je sòatkem získal rod Seilernù-Aspangù, kterým nále¾el zámek a¾ do roku 1945. V zámku je stálá exposice barokního sochaøství a výstava historických koèárù, bryèek a saní.
K milotickému zámku se vá¾e legenda o èerné hrabìnce
Kdysi dávno si pohledný a spoleèensky zalo¾ený hrabì si vzal za ¾enu krásnou, ale velmi zbo¾nou šlechtiènu, vychovanou v klášteøe. Ta se tam prý nauèila jen na modlitbách kleèet a knì¾ská roucha vyšívat. Nelze se tedy divit, ¾e se mladá paní po svatbì o ka¾dé malièkosti radila se zámeckým kaplanem, a také s ním trávila vìtšinu èasu rozjímáním.
Hrabì ale holdoval radovánkám. Z daleka se tam sjí¾dìla šlechta na hony, bály a hostiny. Jeho ¾ena se však spoleènosti vyhýbala a radìji zùstávala sama v komnatì se šitím nebo vedla rozhovory s mladým zámeckým kaplanem. Hrabì svou ¾enu stále pøesvìdèoval, aby se vìnovala hostùm, ale marnì.
Hrabì toto chvíli trpìl, ale pak zaèal na kaplana ¾árlit. ®árlivost mu úplnì zaslepila smysly. Jednou hrabì zahrozil, ¾e kaplanovi urazí hlavu, nepøestane-li se s ním hrabìnka scházet.
Hrabìnka mìla ve zvyku procházet se s kaplanem ráno po zahradì a svìøovat se mu se všemi starostmi. Jednou šla opìt ráno do zahrady a místo kaplana potkala hrabìte s puškou. Hrabì své ¾enì popøál dobrou zábavu a zmizel. Za chvíli se objevil zámecký kaplan a políbil své paní ruku na uvítanou. V tom se ozvala rána a dobøe míøená støela zasáhla kaplana pøímo do srdce. Hrabìnka z toho tì¾ce onemocnìla, a kdy¾ se po dlouhých mìsících pøece jen trochu vzpamatovala, rozhodla se, ¾e si u¾ nikdy neoblékne jiné obleèení ne¾ èerné!
Od té doby zaèali poddaní svou paní pøezdívat Èerná hrabìnka. Zámecký kaplan a Èerná hrabìnka se prý dodnes procházejí v zahradì milotického zámku.
Nikdy se nezjistilo, kdo byl kaplanovým vrahem, proto¾e hrabìnka svého mu¾e neprozradila.
Kupodivu se na zámku za temných nocí nezjevuje pøízrak hrabìte trýznìného zlým svìdomím, ale duch nebohého kaplana, který slou¾í mši, zatímco ztrápená hrabìnka pøebírá a poèítá kostelní roucha.
Olga Kotaèka
K èlánku je zpracovaná prezentace v Power Pointu. Napsat o ni si mù¾ete zde
zahradou a anglickým parkem. Ve 14 století vlastnili Milotice bratøi Zdenìk a Èenìk z Ronova, kteøí sídlili v Miloticích. Lze pøedpokládat, ¾e u¾ v tu dobu tam byla postavena tvrz. Milotice patøily k støediskùm husitù na Moravì. Tamní tvrz byla zpevnìna, stavební materiál byl pou¾it ze zboøených kostelù v Polešovicích a Boršicích. Pevnost se osvìdèila hlavnì ve ètyøicátých letech 15. století. Tehdy byl její dr¾itel Jan z Moravan zaøazen mezi škùdce zemì. Po Janu z Moravan pøešly Milotice do rukou Jiøího z Kravaø. Poté pøešly do rodu z Ojnic a nakonec Zástøizlù, kteøí dr¾eli Milotice a¾ do roku 1552. Noví majitelé, ®erotínové, pøestavìli v letech 1553 a¾ 1569 tvrz na renesanèní zámek. Stavbu ale dokonèil rod Serenyiù, kteøí Milotice získali v roce 1648. Tento rod vlastnil také vodní zámek Blatnou. V roce 1663 zpustošili zámek Tataøi. Opravu provedl zakladatel milotické vìtve rodu František Gabriel Serenyi, který vynikl v císaøských vojenských slu¾bách. Pøi opravách byla respektována pùvodní
renesanèní dispozice zámku, ale v roce 1705 byl zámek vypálen znovu, tentokrát kurucy. Proto se nový majitel Karel Antonín Serenyi rozhodl zámek pøestavìt. Stavbu realizoval brnìnský stavitel František Bernard Klíèník. Sochy antických bohù a sochaøskou výzdobu schodištì vytvoøil Jan Kristián Pröbstl. Velkou fresku v hlavním sále provedl v roce 1725 František Øehoø Ignác Eckstein. Ale i domácí øemeslníci se podíleli velkou mìrou na pøestavbì zámku, jako tøeba zedník Martin Panhost, tesaø Volfgang Miller, kameník Václav Divoký. 
J.E. Mildorfer a sochaø F. Kohl vyzdobili zámeckou kapli. Jako poslední byl upraven park. Byla zboøena oran¾érie, zalo¾eny kaštanové a lipové aleje vedoucí ke vstupu do zámku. V 19. století doplnily scenétii francouzské zahrady fontány a letohrádky s ptaèím domkem, umìlá zøícenina a ermitá¾e. Park byl zaèátkem 20. století zpustošený a byl podle návrhù Dušana Riedla v letech 1968 a¾ 72 rekonstruován. Roste zde asi 11 jehliènatých a 56 listnatých druhù stromù. Mezi nejcennìjší jehliènaté exempláøe patøí jedle a smrky, jinan, svìtlý zderav a zakrslý zeravinec. Z listnatých stromù pak stojí za povšimnutí nahovìtvec, líska turecká, døezovec a pøevislý jasan. Zámek patøil Serenyiùm a¾ do poèátku 19. století. Nakonec je sòatkem získal rod Seilernù-Aspangù, kterým nále¾el zámek a¾ do roku 1945. V zámku je stálá exposice barokního sochaøství a výstava historických koèárù, bryèek a saní.