Zvu vás na další zajímavý výlet, který jsme uskuteènili v polovinì listopadu 2001. Hazmburk je èedièový osamìlý vrch na okraji Èeského støedohoøí (418 m nad moøem) se zøíceninou hradu, který byl postaven pravdìpodobnì ve 13. století…
Pøesto¾e v Praze bylo ráno jasno, cestou do Lovosic pøibývalo mlhy. Výhled na støedohorské kopce byl zcela beznadìjný. Z lovosického nádra¾í nebyl vidìt ani Lovoš a bylo i podstatnì chladnìji. Rozhodli jsme se pro kratší a nenároèný výlet na Hazmburk. Mì lákaly jeho èedièové skály a kvìtena. Loni jsme tuto "bránu Støedohoøí" navštívili zaèátkem listopadu a mezi kameny pod vì¾í zøíceniny hradu kvetla ještì mateøídouška. Nìco mi napovídalo, ¾e mlha bìhem dne opadne a vysvitne slunce.
I Hazmburk byl v mlze, kdy¾ jsme se k nìmu vydávali po svých z Klapého. Vystupovali jsme po cestì, kde nás z obou stran vítaly kvìty hlaváèe bledo¾lutého. Chtìli jsme se podívat do malého, ji¾ dávno opuštìného lomu, ale ten byl zcela zarostlý, tak¾e jsme pokraèovali zvolna nahoru. Cesta byla obèas blátivá. Místy bylo ji¾ opadané listí, které intenzívnì vonìlo. Tu a tam na nás vykukovaly kameny se zelenavým nádechem lišejníkù. Chvílemi sluníèko bojovalo s mlhou, u¾ se objevoval jeho kotouè, aby za chvíli zase zmizel. Zastavovali jsme se jako správní poutníci a obdivovali nevšední krásu tohoto kopce. Obèas nás míjeli turisté.
Dosáhli jsme vrcholu. Zaèínalo svítit slunce a pod ním byla jako podle pravítka ohranièená mlha, která jen zvolna ustupovala. Pøibývalo i turistù. Bylo to trochu jako v divadle - všichni jsme tu stáli a èekali a¾ spadne opona mlhy a otevøe se pøed námi jevištì - dramatické panoráma Støedohoøí. Najednou se vynoøil vrchol Milešovky a pøed ním vrchol Koš»álova se zøíceninou. A to co jsme zaèali obdivovat, se znovu cudnì zahalilo do bìlavého závoje. Trpìlivì jsme èekali na další pøedstavení, kdy se Støedohoøí opakovanì objevovalo a ztrácelo, ale nakonec slunce pøece jen zvítìzilo nad mlhou a naše snové kopeèky se vynoøily v plné kráse i s Lovošem. Nádherný pohled, pøi kterém se zatají dech.
Následoval výstup na bílou vì¾ a ještì jsme obešli skalky pod vì¾í, kde na nás èekalo pøekvapení v podobì velmi pestré kvìteny - ještì teï v polovinì listopadu. Kvetla mateøídouška, hvozdík kartouzek (slzièky Panny Marie), divizna malokvìtá, modrý hadinec obecný, rozchodník velký, bílý èistec pøímý z èeledi hluchavkovitých a chrpa èekánek. Objevili jsme ještì velké rù¾ové kvìty slézu lesního a fialové kvìty bodláku pcháèe nízkého. Sluníèko dokonce pøilákalo i motýly. Nad námi prolétla baboèka paví oko a baboèka kopøivová se vyhøívala na kameni. Pod námi nad polem poletovaly poštolky.
Nádherný podzimní den a správná støedohorská pohoda. Jen neradi jsme se louèili s Hazmburkem, který jsme ještì obešli. Cestou jsme narazili na další rostlinu typickou pro Støedohoøí, a to ¾lutý starèek pøímìtník.
Obdivovali jsme Hazmburk z ji¾ní strany, kde pùsobí se svými ovocnými sady podobnì jako nìkteré další støedohorské kopce, dojmem italské krajiny.
Pøesto¾e v Praze bylo ráno jasno, cestou do Lovosic pøibývalo mlhy. Výhled na støedohorské kopce byl zcela beznadìjný. Z lovosického nádra¾í nebyl vidìt ani Lovoš a bylo i podstatnì chladnìji. Rozhodli jsme se pro kratší a nenároèný výlet na Hazmburk. Mì lákaly jeho èedièové skály a kvìtena. Loni jsme tuto "bránu Støedohoøí" navštívili zaèátkem listopadu a mezi kameny pod vì¾í zøíceniny hradu kvetla ještì mateøídouška. Nìco mi napovídalo, ¾e mlha bìhem dne opadne a vysvitne slunce.
sluníèko bojovalo s mlhou, u¾ se objevoval jeho kotouè, aby za chvíli zase zmizel. Zastavovali jsme se jako správní poutníci a obdivovali nevšední krásu tohoto kopce. Obèas nás míjeli turisté.