Na tento den jsme si naplánovali výlet na poměrně málo známý středohorský vrch Ovčín, který se zvedá do výšky 431 m nad mořem západně od Lovosic. Na tento čedičový komolý kužel nevede žádná turistická značka. Trochu se té cesty obávám, ale říkám si, že v nejhorším zůstanu někde na úpatí, kde budu pozorovat květenu. a další zajímavosti.

Ráno začíná šedivou oblohou slibující déšť. Sedím ve vlaku a výlet ponechávám osudu, kolem Kralup prší dost vydatně, v Roudnici už je po dešti. V Lovosicích se oblačnost protrhává a sluníčko začíná nesměle svítit, ale je dusno a kopečky v oparu, Milešovku si víc domýšlíme než vidíme.

Louky podél silnice, to jsou barevné koberce utkané z trávy a květů čekanek, kozí brady, třezalky, jestřábníku, divizny, vikve, chrastavce, čičorky, hadince a dalších rostlin. Obilí zlátne... Naše cesta vede po kraji lesa. Počasí je příjemné, občas zafouká chladivý vítr. Vzduch krásně voní. Místy kvete dobromysl a řepík, fialový černohlávek, žlutý svízel syřišťový, kopretina chocholičnatá, starček přímětník, bodlák obecný a chrpa luční. Poléhavé listy kozince sladkolistého napovídají, že jsme v teplejší oblasti.

Všude kolem poletuje tolik motýlů - nejvíc bělásci, okáč bojínkový a další hnědí okáči. Potěší nás babočka síťkovaná a babočka admirál. S radostí konstatujeme, že letošní rok je na motýly mnohem bohatší než loňský. Něco kovově zlatozelenavého se zalesklo v trávě. Brouk  zlatohlávek, který je v poslední době dost vzácný. Naposledy jsem ho viděla asi před dvěma roky na Řípu.

Málem bychom přehlédli úzkou cestičku, spíše stezku zvěře, která odbočuje vpravo do listnatého lesa a stoupá do vrchu. Napřed pozvolně, ale pak strměji. Přivádí nás k malé loučce, s vysokou trávou třtinou křovištní, kde kvete chrpa čekánek, hadinec, hvozdík kartouzek a bělozářka větvitá. Potěšíme se tou krásou, máme tu i částečný rozhled do kraje. Cestička nás přivádí ke "kamenné svatyni" - obrovským čedičovým balvanům, které obdivujeme. Jsou pěkně vyhřáté sluncem a doslova hýří barvami různých lišejníků - stříbřitě zelených, žlutavých, rezavých a je tu také ten černý, s nímž jsme se setkali před týdnem na znělcích Hrušovského vrchu. Vystupujeme mezi kameny a dostáváme se do pásma hustě rostoucích keřů, ponejvíce šípků a trnek, také tu roste kalina tušalaj s plstnatými listy. Cestička je tu uzoučká, tak akorát pro jednoho člověka. Poslední strmé stoupání a jsme na vrcholu s triangulačním bodem. Viktória! Tu cestu jsem zvládla!

Rozhlížíme se do kraje. Pěkný je pohled na Jezerku a vrchol Košťálova se zříceninou, Sutomský vrch, Boreč, Lipskou horu, Lhotu, Milešovský Kloc a Ostrý. Milešovka se nám stále schovává. Místo, na němž se nacházíme, je úžasné. Malá náhorní plošina s kvetoucími hvozdíky, bělozářkami, chrpou čekánkem, hlaváčem bledožlutým. Roste zde bílý čistec přímý, bodlák máčka ladní, rozchodník velký a zaujme nás intenzivní vůně mateřídoušky.

Sluníčko žhne, a to mají motýli rádi. Nejvíc je tu okáčů bojínkových, mihne se modrásek a tentokrát k nám zavítá i perla Českého středohoří, otakárek fenyklový. Jeho třepotavý a rychlý let je fascinující. Na pár vteřin usedne, ale zas letí a vrací se, poletuje sem tam jakoby něco hledal a po chvíli nachází - odněkud přilétne druhý otakárek a teď poletují spolu a kolem sebe, rychle mění směry, stoupají, dotýkají se a zase se rozletí a znovu... A již se objeví další dvojice otakárků. Zdá se, že jsme svědky jejich druhých svatebních letů. Nesmím zapomenout ani na včely a čmeláky, kterých je tu také hodně, zejména čmeláků skalních, jsou černí a mají výrazně oranžový zadeček.

Sedíme tu tiše a s nábožnou úctou k naší milované krajině a vůbec k  přírodě, která j rozdává radost a pocity štěstí - je rájem na Zemi.

Jana Haasová