Tentokrát jsme se vydali do Lounského støedohoøí na èedièový vrch Èièov, nazývaný té¾ Hoøenecký špièák podle obce Hoøenec, v její¾ blízkosti se nachází. Kopec s nadmoøskou výškou 447 m pùsobí velice exoticky, není tu les, jen tu a tam vyrùstají keøíky z porostu stepní trávy, která dodává kopci sametový vzhled a nì¾nost. Mo¾ná, ¾e právì zde je pùvod názvu Èièov.
Stoupáme po úzké vyšlapané pìšince ji¾ního svahu k vrcholu. I kdy¾ je místy cesta velmi strmá, vystupuje se dobøe. Chvílemi se zastavujeme, proto¾e hledáme zajímavosti stepní vegetace, které na sebe nedají dlouho èekat. Vzhledem k tomu, ¾e èastìji pršelo, tráva je svì¾í zelená a pomìrnì vysoká. V ní pak vynikne sytì ¾lutý a¾ tmavì oran¾ový kvìt štírovníku obecného. A ji¾ objevujeme rostlinu, která nás zaujala svojí tmavì rù¾ovoèervenou vrcholovou èástí, na jejím¾ spodu vyrùstá ¾lutavý kvìt - jak zjistíme z atlasu, jedná se o èernýš rolní. Celá rostlina však pùsobí tvarem i kontrastními barvami dojmem, ¾e je odnìkud z ji¾ní Evropy. V trávì se vyjímají skvrnité listy a ¾luté kvìty voskovky menší. Zaujme nás intenzívnì modrý a¾ modrofialový kvìt pomìrnì vysoké šalvìje luèní, která místy vytváøí koberce. Listy nìkolika druhù bodlákù nám naznaèují, jak bude louka vypadat mo¾ná ji¾ za mìsíc. Hledáme teplomilný kozinec dánský s fialovým kvìtem - zatím marnì, ale urèitì tu má listy, které se snadno dají splést s listy nìkteré jiné vikvovité rostliny. Dokvétá ještì bílý ro¾ec. Kontrastem jsou pak místa kamenitá, kde roste mateøídouška. Koniklec ji¾ odkvetl, prozrazují ho jen chomáèe ochmýøených na¾ek. Obèas prolétne motýl, ponejvíce okáè èernohnìdý s oran¾ovým lemem na okraji køídel.
Slunce svádí boje s oblaèností, která je velmi rùznorodá a barevná. Støedohorskou atmosféru umocòuje zpìv ptákù, v nìm¾ vyniká hlas strnada luèního, kterého máme mo¾nost spatøit. Upozorní na sebe i nápadnì ¾lutozelenou hlavièkou.
Jak stoupáme, pøibývá vyprahlejších míst s mateøídouškou a dalšími skalnièkami, z nich¾ nás zaujme netøesk svými drobnými ¾lutými kvìty. Je tu mnoho dalších druhù rostlin, ale my u¾ více nepátráme, radìji se dr¾íme stezky, abychom nepošlapali tu køehkou, barevnou krásu o¾ivující kamení.
A jsme na vrcholu Èièova. Je tu malá náhorní plošina, kde nám Støedohoøí nabízí další zajímavost v podobì mimoøádnì velkých èerných èmelákù s oran¾ovými zadeèky, kteøí létají namáhavì s hlubokým bzukotem a usedají na svìtle fialové voòavé kvìty mateøídoušky. Usadíme se v místech, kde konèí plošina a kopec se velmi prudce sva¾uje k severu. Je tu pìkný rozhled na všechny strany, tak¾e mù¾eme obdivovat Házmburk, Oblík, Srdov, Brník na ji¾ní stranì, na severu Zlatník, ®elenický vrch a v dálce u Mostu Hnìvín. Za ním vystupuje v oparu sotva znatelné pásmo Krušných hor. A pak je tu Boøeò, jeho¾ drama umocòují tmavé mraky, a ještì další kopce a kopeèky. Sever nám vyhro¾uje bouøkou.
Slunce pøipaluje a vyláká další motýly. Pøilétá perla Støedohoøí - otakárek fenyklový. Na chvilku usedne, ale opìt vzlétne. Pozorujeme jeho tøepotavý rychlý let. Baboèka bodláková usedne na kámen a rozevøe køídla proti slunci.
Kamení - Èièov má svoji mineralogickou specialitu - v puklinách èedièù se vyskytuje vzácnìjší nerost aragonit (kosoètvereèná forma kalcitu) a my tu nacházíme stopy po sbìratelích, kteøí tu kutali.
Sedíme a rozjímáme nad nádhernou a pro nás posvátnou krajinou, její¾ obdobu bychom jinde v Èechách marnì hledali.