Dnes to bude èlánek vìnovaný Milešovce. Snad nevadí, ¾e má letní atmosféru, ale je to nejznámìjší a nejvyšší hora Èeského støedohoøí se svými pøírodovìdnými "nej..." , tak ji uvádím mezi pøedními èlánky. Na Milešovce jsme byli nìkolikrát, a to v¾dy v srpnu.
-------
Nastal den velkého setkání s tebou,
královno Støedohoøí
Z daleka jsem za tebou pøijela
ne, abych tì pokoøila,
ale, abych tobì a zdejšímu kraji
svoji lásku vyjádøila
a pøed tímto klenotem naší zemì
se pokornì sklonila....
(8.8.1998)
Milešovka – královna Èeského støedohoøí
Tehdy to byl pro mì opravdu slavnostní den, prozáøený ¾havým sluncem, kdy se mi vyplnilo dávné pøání. Dosud jsem znala Èeské støedohoøí jen z uèebnic geologie a z vlaku, kdy ji¾ pøi prvním pohledu mì tato krajina zaujala svým zvláštním kouzlem. Kopce vymodelované do úhledných homolí, porostlých vìtšinou listnatými stromy, nezapøou dávná dramata ohnì
jejich zrození. Tušila jsem tu nìco jedineèného, co bychom jinde v Èechách marnì hledali.
Kdy¾ jsem poprvé dosáhla vrcholu Milešovky a rozhlédla se po okolí, promluvily ke mnì ty kopce a kopeèky, které jsem dosud neznala. A nejen ony, promluvily i pole a louky ohranièené remízky a alejemi stromù. Na dohled tu byla vzácná krajina, citlivì obhospodaøovaná èlovìkem, která je i rájem ptactva a zvìøe.
V srpnu 2002 jsem si výstup zopakovala ji¾ s Poutníky Èeského støedohoøí. Tentokrát jsme se vydali z Bílky po èervené turistické znaèce, kde je výstup po severním svahu nejmírnìjší. Zdá se neuvìøitelné, ¾e na tak strmou horu se dá vystoupit zcela pohodlnì.
Krajina po vydatných deštích svì¾e zelená, ale teï v ml¾ném oparu, dýchne na nás tak trochu podzimem. Sluneèní paprsky si bìhem dopoledne prorazí cestu ke støedohorským kopcùm.
Vystupujeme a sledujeme kvìtenu - modrý kakost luèní, rù¾ovì fialovou vrbku úzkolistou, její¾ období kvìtu vrcholí. Støedem naší pozornosti se stává po levé stranì pøi úpatí hory vlhká, neobhospodaøovaná louka s vysokým š»ovíkem a kypøící vrbicí, která má tmavì rù¾ovì fialové kvìty. Na dalším úseku cesty nás doprovází vìsenka nachová s drobnými kvìty. Stoupáme po cestì, kde voda v posledních dnech vymlela koryto a navršila menší kameny v urèitých místech. Les slo¾ený z bøíz, lip, dubù, javorù a bukù tu vyrùstá ve znìlcové suti. Obdivujeme pokroucené koøeny stromù, zejména bukù, jimi¾ se dr¾í v kamenitém svahu. Mezi kameny vyrùstají trsy drobných modøe kvetoucích zvonkù. Obèas proletí bìlásek a celkem nenápadnì zbarvený okáè pýrový, jeho¾ krásou se mù¾eme pokochat, a¾ kdy¾ usedne na cestu a rozevøe køídla.
Korunami stromù se na západní stranì otevírá prùhled do údolí a na protìjší kopce, které jsou zatím obestøeny mlhou. Cesta zaèíná být více kamenitá, sluníèko høeje a my se pomalu blí¾íme k vrcholu. Tuším setkání s mnoha druhy motýlù, tak jako pøi našich jiných poutích. Letošní rok by se dal nazvat "rokem motýlù". Máme z nich v¾dy velikou radost, jsou to barevné skvosty pøírody, které byly ještì v nedávné minulosti vzácností. U cesty kvete rostlina s bílými, bohatì rozvìtvenými okolíky a na nich sedí ètyøi motýli - baboèky paví oko, jejich¾ køídla na slunci záøí výraznými barvami. Nemù¾eme se vynadívat na tu krásu.
Ještì malý kousek cesty a vítá nás vrcholová kóta 837 m nad moøem (pøesnìji 836,6), odkud se pokloníme úchvatné støedohorské krajinì. Pøed mnoha lety se tu rozhlí¾el slavný pøírodovìdec a cestovatel Alexander von Humboldt, který pova¾oval výhled z Milešovky za tøetí nejkrásnìjší na svìtì...
Dnes není pøíliš daleký rozhled, na obzoru se v mlze rýsují siluety Lovoše, Koš»álova, Dìkovky a Solanské lhory. Hazmburk je sotva znatelný, Radobýl není vidìt a stejnì tak ani lounské kopce.
Nevadí, zamìøíme tedy pozornost na samotný vrchol Milešovky. Meteorologická observatoø je dnes pro veøejnost z technických dùvodù zavøená, tak¾e ji èásteènì obejdeme a na místì kde odpoèívá ve stínu stromù nìkolik turistù na lavièkách, si prohlí¾íme velkou turistickou
mapu Èeského støedohoøí. Upoutala nás svým výtvarným zpracováním (kopce jsou tu výrazné a plastické) a velkým nápisem "Mileschauer Donnersberg", co¾ v nìmèinì znamená Milešovská hromová hora. Je to výsti¾ný název - pøes Milešovku se pøe¾ene nejvíc bouøí v Èechách. Je to i naše nejvìtrnìjší hora, kde nejsou vzácností vichøice dosahující rychlosti i
140 km/hod a úplné bezvìtøí je prùmìrnì pouze 8 dní v roce.
Vrátili jsme se na ji¾ní proslunìnou stranu a posadili se. Za námi je zeï poskládaná ze znìlcových desek, mezi nimi¾ se tu a tam uchytily rostliny, za ní je areál observatoøe. Na kamenech se vyhøívala slunéèka sedmiteèná. Kdesi pod námi krou¾ila káòata, která na sebe upozornila naøíkavým hlasem. Na blízkém keøi, dokonale ve vìtvích schována, se
ozývala èervenka. Je to drobný a velice plachý ptáèek. Kolem nás poletovali motýli, kterých pøibývalo. Pøilétávali z ji¾ního svahu, usedali na bodláku i na cestu, nìkteøí se vyhøívali na kamenech....
Tušení nezklamalo. Nastal divoký rej barev. Bìláskové, nìkolik druhù modráskù, okáèi, baboèka bodláková, nìkolik baboèek kopøivových. Na bodlák usedl pøástevník kostivalový, jeho¾ zadní køídla mají barvu ohnì. Objevuje se další baboèka paví oko a celé to barevné vystoupení vyvrcholí pøíletem Otakárka fenyklového - naší "perly Èeského støedohoøí".
Zdálo se, ¾e motýli - naši barevní bratøíèkové chtìjí pozdravit královnu Støedohoøí stejnì tak jako my. Cítíme, ¾e jsme souèástí této nádherné krajiny, která nás tak vlídnì pøijímá.
Kopce vymodelované do úhledných homolí, porostlých vìtšinou listnatými stromy, nezapøou dávná dramata ohnì 
svahu. Mezi kameny vyrùstají trsy drobných modøe kvetoucích zvonkù. Obèas proletí bìlásek a celkem nenápadnì zbarvený okáè pýrový, jeho¾ krásou se mù¾eme pokochat, a¾ kdy¾ usedne na cestu a rozevøe køídla.
blízkém keøi, dokonale ve vìtvích schována, se