Historie vìjíøù je stará asi 5.000 let. Pùvodnì byly skuteènì jen symbolem postavení, moci, jak u èínských mandarinù, tak u vysokých hodnostáøù v Egyptì, kde byly vìjíøe pùvodnì ve formì velkých „mávátek“ na tyèích. Otroci jimi ovívali své pány.
Pøes Japonsko se v 16. století dostaly vìjíøe do Evropy. První exempláø byl zaznamenán v Lissabonu roku 1543 a odtud nastoupily vìjíøe svùj vítìzný postup.
Ale a¾ 200 let pozdìji, v dobì rokoka se stávají luxusním pøemìtem a jsou stále bohatìji zdobené.
Na jemném potahu z hedvábí, kù¾e èi papíru byly malovány scény z mythologie, historie a nebo z Bible. Jejich dr¾adla, vìtšinou ze slonové kosti, ozdobená perletí a èasto i drahokamy doplòovala cenný výrobek do unikátní dokonalosti. Na obrázku vlevo vidíte vìjíø s mythologickou scénou, dlouhý 28 cm, vyrobený ve Francii kolem roku 1740. Je papírový, s dr¾adlem ze slonové kosti, perletì a laku . Tato módní drobnùstka, kterou si dámy z nejvyšší spoleènosti, ušnìrované v toaletách v dusných taneèních sálech pøivívaly trochu èerstvého vzduchu, inspirovala i mnohé umìlce. Proslulý Petr Carl Fabergé zhotovoval ve svých ateliérech nejen šperky, ale i tyèinky a dr¾adla, na kterých a za které se vìjíøe dr¾ely. Jen ty emailované napøíklad, byly ve 114 barevných odstínech. Jiní výrobci vìjíøù dodávali dámám kuriosní pøedmìty, napøíklad vìjíø s vestavìným zvìtšovacím sklem, s pudøenkou, zrcátkem a dokonce i s teplomìrem. Na plesech se v 19. století nìkdy na vìjíøe, zvláš» k tomu úèelu vyrobené, zapisoval tak zvaný taneèní poøádek.
Vpravo je vìjíø z roku 1901. Krajkový, tyèinky, zvané kostice, které ho dr¾í pohromadì, jsou z laku a støíbra, na jedné stranì vìjíøe jsou namalovány nì¾né tøešòové kvìty. Dole vidíte vìjíø stylu „tudor“ , vyrobený z pštrosích per a støíbra.
V souvislost s vìjíøi se èasto také hovoøí o tak zvané tajné „øeèi vìjíøù“. Byla prý vyvinuta ve Španìlsku v 17. století a všechny evropské zemì jí nadšenì pøijaly. V roce 1830 byla pravidla této „øeèi“ pøelo¾ena do nìmèiny a angliètiny. Je to prý nejgalantnìjší øeè svìta. Existovalo víc jak sto mo¾ností, jak vìjíøe k tomuto zpùsobu dorozumìní pou¾ívat. Setkání pánù s nì¾ným pohlavím se tehdy odehrávala témìø výhradnì ve spoleènosti a tyto nìmé zprávy byly nejlepší formou, jak se na nìèem nenápadnì domluvit, sjednat tajnou schùzku, pøípadnì pøijmout vyznání lásky, nebo uchazeèe odmítnout.
Vìjíø, dr¾ený levou rukou pøed oblièejem znamenal - hledám seznámení, tøepotat vìjíøem v levé ruce - jsme pozorováni, kde¾to stejné gesto v ruce pravé znamenalo - miluji jiného, zavøený vìjíø - miluješ mne? A tak dále, a¾ k vìjíøi, spoèívajícímu na pravé tváøi, co¾ znamenalo - ano.
Musel to být krásný pohled na vìjíø v rukou dámy, která s ním opravdu umìla zacházet. Vìjíø se vlnil, tanèil, rozvíjel, stahoval do sebe, rozkvétal jako kvìtina. Je ovšem nutné podotknout, ¾e tuto øeè urèitì neovládaly jen dámy: jak by jim byli tehdy pánové rozumìli? Pochopitelnì, ¾e se tu øeè nauèili také.
A¾ do 20. století byly vìjíøe nezbytným módním doplòkem. Slo¾itá a drahá výroba z nich udìlala symbol postavení ¾eny ve spoleènosti, jeho jemnost a zranitelnost symbol ¾enství.
S vìjíøi jsou spojeny mnohé pøíbìhy, jeden z nich je tento: známý malíø Oskar Kokoška byl kdysi velmi zamilován do Almy, vdovy po proslulém skladateli Gustavu Mahlerovi, tehdy prý nejkrásnìjší ¾eny ve Vídni a jedné z nejkrásnìjších ¾en v Evropì. Byla to velmi bouølivá známost, která neskonèila dobøe. Alma, která se narodila roku 1879 v rodinì renomovaného malíøe, krajináøe Emila Schindlera, byla velmi nadaná studovala hudbu a komposici, ale po svatbì s Mahlerem v tom na jeho rozkaz nesmìla pokraèovat. Byla to ale skuteèná „fam fatal“, s mnoha aférami. Po smrti G. Mahlera byla postupnì provdaná ještì za Waltra Gropia a pra¾ského rodáka, spisovatele Franze Werfla, autora známých knih „Píseò o Bernardetì“ a „ Ètyøicet dnù Musa Dagh“. Alma byla bìhem svého ¾ivota spøátelena s mnoha mu¾i. Za Kokošku se odmítala provdat, obávala se prý jeho pøíliš jeho nepøíèetné ¾árlivosti. Matka Kokoškova jí vyhro¾ovala zastøelením, bude-li se s Oskarem dále stýkat.
Do našeho pøíbìhu o vìjíøích patøí pøedevším to, ¾e spolu v roce 1913 podnikli cestu do Itálie a jako upomínku na tuto cestu jí pak Kokoška daroval k narozeninám vìjíø, jeden z celkem sedmi, které pro ni vytvoøil, a které sám pomaloval rùznými výjevy z jejich bouølivého vztahu. Na vìjíøi, vzpomínce na jejich spoleènou italskou cestu, vidíme soptící Vesuv a mileneckou dvojici Almu a Oskara v nìkolika rùzných situacích. Motiv milencù uprostøed potom Kokoška pou¾il, na svém známém obraze „Nevìsta vìtru.“ (Kunstmuseum, Basel) Pøedstavuje Kokošku s Almou Mahler. V roce 1915 byla Alma tìhotná, ale dítìte se zbavila, co¾ jí Kokoška nikdy neodpustil. Potom se Oskar, prý na naléhání Almy, pøihlásil dobrovolnì na frontu, byl tì¾ce ranìn a Alma se s ním rozešla. Bylo to rozlouèení nav¾dy, pøesto¾e oba ¾ili ještì dlouho. Alma zemøela roku 1964 v New Yorku, Kokoška a¾ 1980 ve švýcarském Montreux.
Je mnoho lidí, kteøí vìjíøe sbírají, v Evropì existují také musea vìjíøù, jedno ve Vídni, další v Londýnì a poslední v nìmeckém Bielefeldu.
Dodnes vìjíøe pou¾ívají napøíklad španìlské flamengo taneènice a v zemích, kde bývá velké horko se jimi ještì dnes ovívají bì¾nì ¾eny i mu¾i všech spoleèenských vrstev. Módního návrháøe Karla Lagerfelda mù¾eme vidìt na pøehlídkách, jak se ovívá malým èerným vìjíøem.
Na jemném potahu z hedvábí, kù¾e èi papíru byly malovány scény z mythologie, historie a nebo z Bible. Jejich dr¾adla, vìtšinou ze slonové kosti, ozdobená perletí a èasto i drahokamy doplòovala cenný výrobek do unikátní dokonalosti. Na obrázku vlevo vidíte vìjíø s mythologickou scénou, dlouhý 28 cm, vyrobený ve Francii kolem roku 1740. Je papírový, s dr¾adlem ze slonové kosti, perletì a laku . Tato módní drobnùstka, kterou si dámy z nejvyšší spoleènosti, ušnìrované v toaletách v dusných taneèních sálech pøivívaly trochu èerstvého vzduchu, inspirovala i mnohé umìlce. Proslulý Petr Carl Fabergé zhotovoval ve svých ateliérech nejen šperky, ale i tyèinky a dr¾adla, na kterých a za které se vìjíøe dr¾ely. Jen ty emailované napøíklad, byly ve 114 barevných
odstínech. Jiní výrobci vìjíøù dodávali dámám kuriosní pøedmìty, napøíklad vìjíø s vestavìným zvìtšovacím sklem, s pudøenkou, zrcátkem a dokonce i s teplomìrem. Na plesech se v 19. století nìkdy na vìjíøe, zvláš» k tomu úèelu vyrobené, zapisoval tak zvaný taneèní poøádek.
zpùsobu dorozumìní pou¾ívat. Setkání pánù s nì¾ným pohlavím se tehdy odehrávala témìø výhradnì ve spoleènosti a tyto nìmé zprávy byly nejlepší formou, jak se na nìèem nenápadnì domluvit, sjednat tajnou schùzku, pøípadnì pøijmout vyznání lásky, nebo uchazeèe odmítnout. 
S vìjíøi jsou spojeny mnohé pøíbìhy, jeden z nich je tento: známý malíø Oskar Kokoška byl kdysi velmi zamilován do Almy, vdovy po proslulém skladateli Gustavu Mahlerovi, tehdy prý nejkrásnìjší ¾eny ve Vídni a jedné z nejkrásnìjších ¾en v Evropì. Byla to velmi bouølivá známost, která neskonèila dobøe. Alma, která se narodila roku 1879 v rodinì renomovaného malíøe, krajináøe Emila Schindlera, byla velmi nadaná studovala hudbu a komposici, ale po svatbì s Mahlerem v tom na jeho rozkaz nesmìla pokraèovat. Byla to ale skuteèná „fam fatal“, s mnoha aférami. Po smrti G. Mahlera byla postupnì provdaná ještì za Waltra Gropia a pra¾ského rodáka, spisovatele Franze Werfla, autora známých knih „Píseò o Bernardetì“ a „ Ètyøicet dnù Musa Dagh“. Alma byla bìhem svého ¾ivota spøátelena s mnoha mu¾i. Za Kokošku se odmítala provdat, obávala se prý jeho pøíliš jeho nepøíèetné ¾árlivosti. Matka Kokoškova jí vyhro¾ovala zastøelením, bude-li se s Oskarem dále stýkat. 
Potom se Oskar, prý na naléhání Almy, pøihlásil dobrovolnì na frontu, byl tì¾ce ranìn a Alma se s ním rozešla. Bylo to rozlouèení nav¾dy, pøesto¾e oba ¾ili ještì dlouho. Alma zemøela roku 1964 v New Yorku, Kokoška a¾ 1980 ve švýcarském Montreux.