Nikdo ji nesázel, sama se uchytila v tom betonu a právì pøede dveømi mého domu. Asi dobøe vìdìla, ¾e budu vìdìt, proè si právì vybrala toto místo. Ano, hlídá mi dùm. A podle ní dobøe poznám, kdo vchází. Kdy¾ ji pøíchozí vnímá jako ¾ivou bytost, nikdy na ni nešlápne, prostì se jí vyhne, já hned poznám, ¾e je to vnímavý èlovìk k pøírodì, tudí¾ naklonìn dobru. A na takového èlovìka pohlí¾ím, vstøícnì a citlivì. Takového èlovìka vítám jako dobrého pøítele.
Pampeliška podzimní se uchytí všude tam, kam se vejde. Není divu, ¾e se vlepila pøed mùj práh. Na jaøe si rozlo¾ila hnízdo zelených lístkù a od poloviny léta zaèala kvést. Trs lupínkù a první kvìt vyrazila z jednoho koøínku a stále z nìho jako zázrakem teï na podzim raší ¾luté miniaturní kvítky jako malá sluníèka. Nìkdy vyrazí jeden kvítek, jindy dva, tøi i více najednou. Je to stateèný bojovník. Má tu výhodu, ¾e ji nikdo nesbírá jako léèivou bylinu. Ani na salát se nehodí. Není tak ušlechtilá jako jiné kvìtiny, ale k mé radosti kvete a¾ do zámrazu. Je to, kromì keøíku miniaturních èervených rù¾ièek, jediná kvìtina v mé zahradì. Proto si ji pova¾uji. Kdy¾ odcházím z domu, nìkdy k ní prohodím pár milých slov, proto¾e jsem pøesvìdèena, ¾e rozumí. A kdy¾ se vracím, tak ji pochválím, ¾e na mì èeká. Nìkteøí lidé mají psíèka nebo koèku a já nemám u domovních dveøí plevel, ale svou kvìtinu.
Málokdy všechny ty zlaté støapaté penízky na stoncích pøe¾ijí moje èasté návštìvy. Nìkdy zbude jen jeden kvítek. Také se stane, ¾e návštìvu nepøe¾ije ¾ádný. To, kdy¾ nìkdo do nich šlápne a prostì je zlomí. Kolikrát si ani té zkázy nepovšimne. Nevidí, ¾e tu ten malý ostrùvek ¾ivoøí, ¾e vydává ka¾dému na uvítanou krásu. Ten dotyèný nevnímá, ¾e kvítkùm ublí¾il, ¾e jim zùstanou hlavièky u zemì a ¾e tiše pláèou. U¾ se nevzpamatují. Umírají.