Z kraje Káji Maříka

Konec tohoto roku se nezadržitelně blíží a s ním se často vrací vzpomínky na události před 70 léty, které sice nebyly tak dramatické jako v Praze, ale pro desetiletého kluka dostatečně vzrušující, aby se vryly do paměti.

Bydleli jsme v tu dobu dočasně na venkově. Již nevím, z jakého důvodu 5. května nebyla škola, ale zapříčinilo to, že jsem se dopoledne setkal na naší obvyklé louce ke hraní s dalšími dětmi ze sousedství. Pojednou jsme si uvědomili, že zvony na vzdálené věži mníšeckého kostela bez přestání vyzvánějí a z věže vlají nějaké prapory.

Bylo to pro nás velmi nezvyklé a překvapivé a všichni jsme se rozešli domů pro nějaké vysvětlení. Doma jsem rychle pochopil, že se děje něco mimořádného... Obzvlášť, když po zprávách z rádia tatínek sebral svoji 16mm filmovou kameru, vzal mne za ruku a spěchali jsme do města na náměstí zjistit stav událostí. Tam se potvrdilo, že v Praze je povstání a že se blíží konec německé okupace. Všude vládlo velké vzrušení. Vybavují se mně obrazy hloučků lidí po ulicích, nákladní auto plné dobrovolníků odjíždějících na pomoc Praze při zajišťování místních kolaborantů apod.

Situace se stávala ještě víc dramatickou, když se na silnici směrem od Benešova objevily kolony německé armády, které spěšně projížděly městečkem na západ (jak jsme se později dozvěděli, vzdát se Američanům). Byly to vojenské transportéry, velké náklaďáky přeplněné vojáky a další. Byli sice s bílými vlajkami, ale po zuby ozbrojeni. Někteří vojáci seděli se samopaly v rukou na blatnících vozidel, očividně odhodláni okamžitě reagovat na nejmenší náznak napadení.
Během tohoto dění tatínek všechno neúnavně filmoval a já jsem mu jaksi “kryl záda.”

Vzpomínám si dobře, jak ho lidé varovali, že to, co dělá, je nebezpečné, že po něm mohou nervózní vojáci střelit, ale on si uvědomoval ten historický okamžik a nevzdal to.
Situace se náhle ještě vyhrotila tím, že jednomu z přetížených náklaďáků v prudké zatáčce kolem kostela údajně prasklo řízení a nebyl schopen další jízdy. Bylo to pro ně o to horší, že na tomto vozidle jel velký počet zraněných vojáků a také žen v uniformách. Jejich důstojník se bezvýsledně pokusil vyjednávat s místními představiteli o poskytnutí nějakého náhradního povozu na další cestu. Situace se stávala značně napjatou, když celé skupině asi čtyřiceti jedinců nezbylo nic jiného než se vydat dál s bílou vlajkou pěšky.

Nebyla to pěkná podívaná, někteří vojáci byli všelijak ovázáni, pár jich šlo o berlích, vojačky nesly zavazadla. Jasně z nich čišelo zoufalství a zloba. Tato scéna se mně obzvlášť vryla do paměti. Jistě proto, že táta měl vše nafilmováno a později jsme si film často promítali. Stejného dne ke konci filmu se otci podařilo zachytit další historický moment, kdy ve stejné zatáčce kolem kostela se opačným směrem mihlo osamělé americké vojenské auto s obrovským hvězdnatým praporem, později vysvětlované jako vůz parlamentářů nabízejících pomoc Praze od generála Pattona. Jak dnes víme, pomoc, která byla pod tlakem Rusů odmítnuta.

Po skončení války dostal tento legendární generál na jedné z tiskových konferencí dotaz, proč neobsadil Prahu. Ten se ale ovládnul a odpověděl nečekaně chladně: „To vám mohu říci docela přesně. Protože nám bylo nařízeno ji neobsazovat.“

Stovky nadšených Čechů přišly pozdravit generála George Pattona na Staroměstské náměstí dne 27. července 1945, kdy převzal od prezidenta Beneše Čs. válečný kříž a
Řád bílého lva 1. třídy za své zásluhy v bojích 2. světové války a osvobozování ČSR.

V pozůstalosti mého otce jsem našel mnoho starých rodinných filmů, ale bohužel, ten cenný květnový dokument zmizel.

Richard G. Preiss, Arizona