Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky - ještě na srpnové události se teď s námi přeneste.

To jedno datum

Byl opět srpen a psalo se o něm všude. Každý si něco pamatoval, vzpomínky to nebyly hezké, ale nesmí se na ně zapomínat. Tak ještě jednou k tomu 21.srpnu 1968.

U nás to začalo již v noci z 20.8 na 21.8.
V noci jsem se vzbudila slyšela jsem letadlo, jakoby letělo nízko a stále se vracelo. Vzbudila jsem manžela.
„Asi se stalo něco na letišti, protože letadlo zřejmě nemůže přistát a stále krouží nad Prahou“.
„Tak to bylo naposled, co jsem Tě nechal dívat na takový film“ a spal dál.
Dívali jsme se totiž ten večer na Hunchback of Notre-Dame (Zvoník od Matky Boží).
Ale zanedlouho vešla k nám do ložnice manželova maminka, jen v noční košili, župan tak přes ruku (to by normálně nikdy neudělala) a rozčíleně nám říkala, že volali známí z Dejvic, že od Ruzyně jedou tanky a to jsme již slyšeli hluk z ulice, protože projížděly již tam.
Maminka zalomila rukama „Bože můj, Rusové nás obsadili.“

Potom přišlo všechno to, co již všichni pamatujeme. Strhávání orientačních cedulí, vylepování plakátů a snaha, těm vojákům něco vysvětlit.
O to jsem se pokoušela na Klárově, začala jsem na jednoho důstojníka mluvit, ale on strhl pušku, namířil na mě, ale manžel byl rychlejší, popadl mě za ruku a rychle jsme odešli.
Druhý den na tomtéž místě byla zastřelena mladá žena, která jela odevzdat diplomovou práci a měla trikoloru na kabátě. Ruský voják jí řekl, aby to sundala. Ignorovala to, a začala nastupovat do tramvaje. Zastřelil ji zezadu.

Nečekali jsme dlouho a se synkem téměř sedmiletým jsme odjuchali do Austrálie.
Na to datum nesmíme zapomenout a já ani nemohu, i kdybych chtěla.

V roce 1984, přesně na jednadvacátého srpna jsem měla značnou nehodu.
Na Bondi Junction jsem spadla pod autobus. Dopadla jsem přesně ze strany mezi přední a zadní kola a ztratila vědomí. Řidič chtěl již vyjet, ale naštěstí moje přítelkyně řekla, že mě viděla přicházet a vyšla na schůdky autobusu. No a to mě již viděla tam ležet. Vykloubené rameno, poškozené šlachy a svaly. Prostě 21. srpen.

V roce 1998 jsme se stěhovali ze Sydney do Gosfordu, abychom byli blíže rodině. Vše vyřízené a vyjednané, ale na poslední chvíli nám stěhováci oznámili, že musí změnit datum stěhování a tak jsme se stěhovali 21. srpna. Proč zase ?

Letos, abych na to datum tedy náhodou nezapomněla, přesně na ten den, mně manžel koupil takové to „chodítko“ (walker), protože jinak to s tím chozením u mě není právě nejlepší. Tedy bude se mi rozhodně chodit lépe a nevím, zda si na to chodítko nemám to datum nalepit. Ale asi ne, protože, když to manžel kupoval, tak si vůbec neuvědomil, že je právě 21. srpna.

Jana Reichová

* * *

Zobrazit všechny články autorky