Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky - ještì na srpnové události se teï s námi pøeneste.
To jedno datum
Byl opìt srpen a psalo se o nìm všude. Ka¾dý si nìco pamatoval, vzpomínky to nebyly hezké, ale nesmí se na nì zapomínat. Tak ještì jednou k tomu 21.srpnu 1968.
U nás to zaèalo ji¾ v noci z 20.8 na 21.8.
V noci jsem se vzbudila slyšela jsem letadlo, jakoby letìlo nízko a stále se vracelo. Vzbudila jsem man¾ela.
„Asi se stalo nìco na letišti, proto¾e letadlo zøejmì nemù¾e pøistát a stále krou¾í nad Prahou“.
„Tak to bylo naposled, co jsem Tì nechal dívat na takový film“ a spal dál.
Dívali jsme se toti¾ ten veèer na Hunchback of Notre-Dame (Zvoník od Matky Bo¾í).
Ale zanedlouho vešla k nám do lo¾nice man¾elova maminka, jen v noèní košili, ¾upan tak pøes ruku (to by normálnì nikdy neudìlala) a rozèílenì nám øíkala, ¾e volali známí z Dejvic, ¾e od Ruzynì jedou tanky a to jsme ji¾ slyšeli hluk z ulice, proto¾e projí¾dìly ji¾ tam.
Maminka zalomila rukama „Bo¾e mùj, Rusové nás obsadili.“
Potom pøišlo všechno to, co ji¾ všichni pamatujeme. Strhávání orientaèních cedulí, vylepování plakátù a snaha, tìm vojákùm nìco vysvìtlit.
O to jsem se pokoušela na Klárovì, zaèala jsem na jednoho dùstojníka mluvit, ale on strhl pušku, namíøil na mì, ale man¾el byl rychlejší, popadl mì za ruku a rychle jsme odešli.
Druhý den na tomté¾ místì byla zastøelena mladá ¾ena, která jela odevzdat diplomovou práci a mìla trikoloru na kabátì. Ruský voják jí øekl, aby to sundala. Ignorovala to, a zaèala nastupovat do tramvaje. Zastøelil ji zezadu.
Neèekali jsme dlouho a se synkem témìø sedmiletým jsme odjuchali do Austrálie.
Na to datum nesmíme zapomenout a já ani nemohu, i kdybych chtìla.
V roce 1984, pøesnì na jednadvacátého srpna jsem mìla znaènou nehodu.
Na Bondi Junction jsem spadla pod autobus. Dopadla jsem pøesnì ze strany mezi pøední a zadní kola a ztratila vìdomí. Øidiè chtìl ji¾ vyjet, ale naštìstí moje pøítelkynì øekla, ¾e mì vidìla pøicházet a vyšla na schùdky autobusu. No a to mì ji¾ vidìla tam le¾et. Vykloubené rameno, poškozené šlachy a svaly. Prostì 21. srpen.
V roce 1998 jsme se stìhovali ze Sydney do Gosfordu, abychom byli blí¾e rodinì. Vše vyøízené a vyjednané, ale na poslední chvíli nám stìhováci oznámili, ¾e musí zmìnit datum stìhování a tak jsme se stìhovali 21. srpna. Proè zase ?
Letos, abych na to datum tedy náhodou nezapomnìla, pøesnì na ten den, mnì man¾el koupil takové to „chodítko“ (walker), proto¾e jinak to s tím chozením u mì není právì nejlepší. Tedy bude se mi rozhodnì chodit lépe a nevím, zda si na to chodítko nemám to datum nalepit. Ale asi ne, proto¾e, kdy¾ to man¾el kupoval, tak si vùbec neuvìdomil, ¾e je právì 21. srpna.
Jana Reichová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky