O „překvápko“ není nikdy nouze

Nemohu si pomoci, ale stále se dopouštím pro manžela nějakých neočekávaných překvapení. Ne vůbec takových, na která by třeba i rád čekal, ale právě bohužel docela jiná. Taková, která ho vždy rozladí, ale jsem prostě jak ten škorpion z Ezopovy bajky.

Máme opravdu štěstí, máme přátele, s kterými jsme stále v kontaktu, to je manželova radost a také moje, navíc ale já mám jakousi nutnou potřebu, hovořit s lidmi, které neznám, které třeba potkávám v nákupních střediscích. Stačí úsměv za úsměv a musím prohodit alespoň několik slov. Manžel se vždycky rychle vzdaluje – podívejte na tu moji manželku, zase někoho obtěžuje.

Nedávno jsme šli opět k nějakému lékaři, já se ploužím pomalu a manžel šel trochu napřed, chtěl se přesvědčit, že jdeme na správnou adresu.

Na lavičce u zastávky autobusu seděly čtyři dívky, tak počítám 15-16 let. Bylo ten den opravdu velmi chladno, tři dívky byly jakž takž oblečené, ale jedna měla jenom blůzu s krátkými rukávy.

Zastavila jsem se u nich:
Děvčata vám musí být zima, zvláště tobě – otočila jsem se na tu v té blůze.
Co nastane nyní ? Děvčata v tomto věku, se jen ušklíbnou, nebo se mně vysmějí ?
Ne.
Ony se s tou starou babkou daly do řeči.
A hezky povídaly, že tu zimu přežijí, že je to dobré, a že je milé, že mám o ně starost. Povídaly bychom asi ještě dál, ale manžel již dával najevo, že bych si měla pospíšit.
Moc mě potěšilo, že těm děvčatům stálo zato si se mnou povídat. Takové krásné mládí.

Tak taková překvapení já tedy na manžela připravuji ale jedno z nich, již před dosti lety, když jsme ještě létaly s Československými Aerolinkami, ho musím říci naprosto šokovalo, ale naštěstí to přežil.

Letěli jsme tehdy přes Kuala Lumpur, tam bylo mezipřistání. Poseděli jsme v tranzitu a potom zpět do letadla.

U kontroly se objevilo něco velmi nečekaného. Že tam všichni, ženy i muži byli velice ozbrojení, to jsme museli přijmout a pravděpodobně jsme to svým způsobem také chápali. Ale udivili nás dva jakési stany, kterými jsme museli projít na osobní kontrolu. Jeden byl totiž jen pro ženy a druhý pro muže. Tu opatrnost jsme opět všichni pochopili, ale rozhodně ne již to hrubé chování k nám cestujícím. Bez vysvětlení velice striktně a stroze rozdělovali manželské páry do těch dvou „stanů“ a opravdu s námi jednali jak s velmi podezřelými lidmi a ne jako s normálními cestujícími.
Způsob jejich chování vůči nám mne najednou přivedl na „šílenou“ myšlenku .
Když u nich normálně žena bez muže nikam jít nemůže, já vám to tedy předvedu.
Tak když přišla řada na nás, zoufalou silou jsem se chytila manžela a začala jsem hystericky křičet: „Já nikam bez mého manžela nepůjdu, já bez něj nikam nepůjdu, já se ho nepustím!“
Manžel mě nezradil, přidržoval mě a jenom nevěřícně koukal.

Oni se chvilku na nás dívali, radili se a potom nás oba prohlédli v jednom stanu dohromady.

Manžel to tedy přežil, já jsem doufala, že získám „Oskara“, ale nestalo se tak.
Pevně doufám, že takovéto překvapení manželovi již nikdy nebudu muset předvádět.

Jana Reichová

* * *

Zobrazit všechny články autorky