Na domov se nezapomíná

V tomto roce to bude již celých 47 let, od našeho příletu do Austrálie, přesně večer před sv. Václavem.

Nemohu zapomenout, když letadlo naplněné uprchlíky z Československa vzlétalo z letiště ve Vídni a některé ženy plakaly a právě ty, které seděly hned za mnou. I když odcházíte za svobodou, opouštět domov není lehké. Předstírala jsem tedy, že také pláči, protože já jsem naivně věřila, že budeme brzy zpět doma. Když nedlouho po příletu jsme se setkali v Sydney s krajany, kteří v Austrálii žili již od začátku padesátých let, jedna krajanka mne mínila potěšit a povzbudit „ nebojte se, za dva roky se tu budete cítit jako doma „. Jenom jsem přikývla, ale opět jsem věřila v ten brzký návrat.

Samozřejmě, že jsem záhy pochopila jak jsem se mýlila a nezbylo, než co nejrychleji se přizpůsobit životu v nové zemi, zdolat anglický jazyk a začít budovat nový domov.
Domů jsem psala každý týden a právě tak jsem dostávala dopisy od maminky a sestry.
Po šesti letech konečně maminka dostala povolení nás navštívit a já jsem tehdy již v ten brzký návrat samozřejmě nevěřila.

Potom to „laskavé“ povolení k návštěvě dostala maminka ještě dvakrát. Její oční problémy a jiné zdravotní potíže jí ale již další návštěvu neumožnily.

Začala jsem propadat panice, že ani maminku a sestru již nikdy neuvidím, že nikdy neuvidím moji milovanou Prahu. Věděla jsem, že se s tím ale musím nějak vyrovnat, uvědomit si situaci a přijmout skutečnosti takové jaké jsou.

Když přišel listopad 1989 nečekali jsme a brzy na jaře 1990 jsme letěli navštívit domov. Byli jsme tam později také ještě se synem, australskou snachou a dvěma vnoučaty. Smutná návštěva byla, když jsem se přiletěla rozloučit s maminkou. Ale později i třetího vnuka s rodinou jsme do České republiky přivezli .

Vždycky byla ovšem v plánu hlavně Praha, všude kam se dá po Praze jít a také Chodsko, kraj mojí maminky.

Poslední návštěva v roce 2013 byla jaksi příliš rychlá, mnoho jsme toho s manželem po Praze nenachodili a já jsem si slibovala , že to příště rozhodně napravím, možná i s jedním z pravnoučat.

Nyní jsem v situaci, že možná to příště již nebude, cesta je dlouhá a namáhává, ale já se nemohu s tou myšlenkou vyrovnat. Hradčany, Vyšehrad – nechce se mi věřit, že bych se tam již nepodívala.

V Praze je nyní jaro, kvetou šeříky a já si alespoň připomínám slova, která jsem napsala někdy začátkem sedmdesátých let.

Praho,
vím,
je to hanba plakat,
vždyť tvá krása ti zůstala
pro ty další, kteří přijdou,
bude jim patřit
jako patří mně –
mám ji v sobě -
ve snu se dotýkám
drsných kamenů
tvých mostů Praho,
ve snu
se cítím znovu nepatrná
pod klenbou tvých kostelů,
kde si nemohu vyprosit pomoc,
vyprosit sílu,
udržet si víru v pravdu,
ve svobodu,
v lásku k životu spravedlivému,
sílu věřit i za ty,
kteří se vzdali
a žijí ve tvých zdech
jen pro chléb vezdejší-
vyprosit si víc –
odpuštění pro ně a pro sebe –
netrestej mne tím těžkým steskem
i tak,
pevně mě držíš svými vůněmi,
dosahuješ na mne tvými věžemi,
jen nedovol aby bodaly –
opustila jsem tě,
ale nikdy nezapřela –
v té zvrácené hodině
má malomyslnost byla hlubší
než má víra –
bez toho co jsi ve mně zanechala
Praho,
neměla bych naději
najít nový domov.

Jana Reichová

* * *

Zobrazit všechny články autorky