Nevìøme ranním mráèkùm,
mohou se rozplynout
Hned po ránu mít objednání u lékaøe, specialisty, není právì moc radostné. Zvláštì, kdy¾ neèekáte pøíliš dobrou zprávu.
Nu, jela jsem si tam pohodlnì v autì, tedy já neøídím (ji¾ v minulosti jsem se pøiznala, ¾e nejsem motoristka), vezl mne mùj man¾el, jako tedy v¾dycky. Samozøejmì parkování jsme našli a¾ za rohem pìknì dolù z kopce. Vyšlapali jsme to.
Pan doktor byl jako v¾dy milý, ale milou zprávu mnì bohu¾el nedal. To se ale stává, ¾e? Koneènì vìk pøibývá, a tak zprávy od pánù doktorù jsou vìtšinou ne právì nejradostnìjší.
Vyšli jsme z ordinace na ulici a mùj milý man¾el mi nabídl, abych tam na chodníku na nìj poèkala, ¾e pro auto dojde, blok objede a pøijede mne vyzdvihnout. No ráda jsem tu nabídku pøijala.
Stojím, dívám se kolem sebe na kvetoucí keøe a trpìlivì èekám.
Najednou vidím, ¾e pøijí¾dí listonoš. Jak je zde v Austrálii zvykem, tedy na motorce, v pìknì ¾luté uniformì a s helmou na hlavì. Kdy¾ se blí¾il ke mnì, ustoupila jsem z chodníku na trávník, abych mu udìlala místo.
Jak dojí¾dìl, zpomalil a podìkoval.
V tu chvíli mì nìco napadlo a opravdu nevím jak mì to mohlo napadnout.
„Pane listonoši, nedìkujte, v¾dy» já tu na vás èekám.“
„Vy na mì èekáte? Co pro vás mohu udìlat?“
„No doufám, ¾e mnì vezete pìkné milostné psaníèko.“
Èekali byste, ¾e se zasmìje a pojede dál. Ne. Otevøel brašnu a pøedstíral, ¾e tam hledá to psaníèko. Po chvíli hledání mi odpovìdìl.
„Je mi opravdu líto, ale dnes tam to psaníèko není. Zkuste tu poèkat zítra, tøeba zítra ho pøivezu.“
Nu, já bláhová prababièka jsem tam samozøejmì druhý den neèekala, ale ten den ráno milý pan listonoš rozehnal všechny mráèky.
Jana Reichová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky