Jak jsem se políbila s…
Praha, to chutná jak hlt vína! Povzdychnu si š»astnì s Jaroslavem Seifertem pøi podveèerní procházce Václavským námìstím. Je pár dní pøed 17. Listopadem, témìø jarní poèasí láká k posezení pøed svatým Václavem. Myslbekùv patron Èeské zemì k událostem zatím mlèí, za¾il u¾ pøíliš mnoho svátkù a oslav a ani jeho kùò není sdílnìjší. Nìkdo se však ke mnì pøece jen ¾ene a u¾ z dálky se usmívá.
- Jste to vy? Je to mo¾né? Právì jsem na vás myslel!
Hledám marnì po kapsách brýle, rozpaèitì si potøásám s kýmsi rukou, ale jemu to je málo, u¾ mì objímá a po švýcarském zvyku líbá tøikrát na obì tváøe. Zara¾enì koktám omluvu a na plné obrátky zva¾uju, kam ho jenom probùh zaøadit?? Cítím se velice trapnì. Koneènì dávný kamarád, u¾ mi jich moc nezbývá, a já, skleróza stará, si ne a ne vzpomenout.
Nevadí. Oè ménì jsem sdílná já, o to srdeènìjší a hovornìjší je známý neznámý. Pøijel ráno, je ubytovaný tady v Olympiku, jeho paní pøiletí zítra.
- Ze Švýcar? Z Lucernu? Tápu dál a vypadám asi poøádnì pøitrouble. Je mi jako ve høe na slepou bábu, motám se v kruhu a usilovnì chytám vzpomínky, ale sotva¾e se zdá, ¾e u¾u¾ je nìjaká na dosah, jen ji polapit, propadám se i s ní zpátky do tmy. Pak se ale koneènì klepu do èela.
- Vy jste pøece Pavel! Pavel od nás z Lucernu!
- Tak vidíte, ¾e jste si vzpomnìla! Vykøikne radostí a celý záøí.
- No aby ne, staré pøátele pøece nejde jen tak vymazat z pamìti, souhlasím s ulehèením, ¾e ta moje hlava pøece jen ještì není tak docela na odpis. – Ale netykali jsme si náhodou?? To, ¾e jsme se skoro deset let nevidìli, neznamená, ¾e si musíme hned vykat! Bublám dál a ze samé radosti, bych Pavlíka zlíbala snad ještì jednou.
- Deset let, øíkáš? Je to vùbec mo¾né? Chytí se radostnì návrhu, povzdychne si, pokyvuje a v duchu pøepoèítává, zda je to pravda.
- Ale ¾e nás ty roky sebraly, povzdychnu si a pátrám dál v pøítelovì tváøi. Zestárl, to asi dìlají ty silné brýle, v oblièeji trochu seschl a v tìle naopak pøibral, ale oèi mu hoøí stejnì jako kdysi.
- To ty vypadáš poøád stejnì, poznal jsem tì na dálku… V lichotce slyším i mírnou výèitku a spìchám to napravit.
- Nepùjdeme se nìkam posadit? Trochu si zavzpomínat…
Døív, ne¾ je mo¾né návrh promìnit v èin, hrne se k nám mùj mu¾ a u¾ z dálky vidím, ¾e se tváøí ponìkud nerudnì, ¾árlivec. Aby ne, u¾ pøed dobrou ètvrt hodinou jsem mìla být dole na Mùstku.
- No jo, jsi to ty… Tvoje paní mì poznala okam¾itì! Holedbá se pøítel a u¾ napøahuje pravici a poklepává mu¾i po zádech.
- Pøece Pavlík od nás z Lucernu, sna¾ím se napovìdìt. Mu¾ rychle roztává.
- No jo, jasnì, abych tì nepoznal! Pavel! … Nemusíš mi napovídat, zrovna ty, která nikdy nikoho nepoznáš, ucedí na moji adresu a je mi jasné, ¾e mi zmeškanou schùzku ještì neodpustil.
- Tak vyprávìj, co jsi celý èas dìlal? Ale ¾e nás ty roky sebraly… obrací se k pøíteli, jen¾e tomu náhle není do øeèi. Není se co divit, hned zrána mu rozbili okénko u auta a celé ho vybrali! Vìci vem èert, ale vzali tašku s penìzi i doklady! To se èlovìk tìší na Prahu, a pak tohle! Jo, na policii byl, ale copak ta nìkdy nìco vyøeší? Zítra naštìstí pøiletí ¾ena, jen¾e do té doby nemá ani na veèeøi!
- Jsem to ale š»astlivec, ¾e jsem vás potkal! Rozzáøí se a na tváøi mu je znát, jak se mu ulevilo! – Do zítøka mì nìjakou tou tisícovkou zalo¾íte, jenom ne¾ pøiletí ¾ena, a veèer vás zvu na poøádnou veèeøi! A s muzikou a plnou parádou, a» se koèky pudrujou! … Tak, dojednáno! A u¾ si potøásají s mu¾em pravicí. Jen¾e tohle má háèek. Právì jsme pøijeli, ještì nemáme vymìnìné peníze a… Ošíváme se, v¾dy» to vypadá, jako kdybychom starému kamarádovi nechtìli pùjèit! Horeènì uva¾ujeme, jak to co nejrychleji vyøešit, jenom Pavlík si ví okam¾itì rady. Banky jsou u¾ sice zavøené, ale hned tady na rohu je bankomat! Teï se u¾ stydím doopravdy. V¾dy» my jsme snad poslední lidé na zemìkouli, kteøí nemají ani kartu!
- To jsi poøád vystrašený, poøád posloucháš zprávy, jak ti nìjací koumáci vyberou prachy… oboøím se na mu¾e a neš»astnì pøipojím: – Jsme v tomhle sto let za opicemi!
Pavel ještì chvíli promýšlí všechny mo¾nosti, ale pak se rychle louèí, kde nic není, ani smrt nebere! Schùzku v Olympiku u¾ blí¾e neupøesní a mizí v anonymním davu Václavského námìstí.
Jdeme s mu¾em mlèky, pohrou¾eni ka¾dý do svého.
- Nezdá se ti… zaèneme oba najednou.
- Co?
- Ne, nejdøív ty… Podíváme se na sebe a je nám jasné, ¾e myslíme na toté¾. Jakýpak Pavlík! V¾dy» já jsem se pod svatým Václavem právì políbila …s podvodníkem!
Blanka Kubešová
* * *
Ilustrace ©Anna Tomanová
Zobrazit všechny èlánky autorky