Vědomí, podvědomí, či něco víc?

Ještě v Praze, začátkem roku 1968 byl náš tehdy šestiletý synek ve Střešovické nemocnici na odebrání krčních mandlí. Proč právě tam? Protože značně dlouhou dobu trpěl anginami, pak mu dokonce začaly otékat kolínka, ale nebylo možné ho dostat do žádné nemocnice. Jistě hádáte správně, potom jedině přes protekci známého doktora jsme ho dostali alespoň do té vojenské nemocnice k výbornému specialistovi. Ležel na pokoji s několika vojáky, všichni k němu byli moc hodní. Zvláště jeden, který vojnu právě začal. Ten se mu velice věnoval, kreslil mu obrázky a vyprávěl mu pohádky. Jednou, když jsem přišla na návštěvu, tak mi ten vojáček řekl, že se bude vracet ke svému útvaru, že mu bude náš syn chybět a že mu chce kreslit obrázky dál a posílat mu je. Dala jsem mu tedy adresu a syn mu daroval malého medvídka. Druhý den, když jsem odcházela z návštěvy, kousek od nemocnice ke mně přistoupil voják v uniformě a on to byl ten spolupacient mého syna. Ptal se mě, zda bych měla další den ráno čas ho doprovodit na autobus, který ho odveze na jeho vojenskou posádku. Vůbec se mu tam nějak nechtělo vracet, rodinu v Praze neměl a chtěl, aby alespoň někdo s ním šel. Nebyl to pro mne problém a slíbila jsem, že na něj ráno budu čekat a doprovodím ho. Neměla jsem čas se mu déle věnovat, spěchala jsem na návštěvu k přátelům, kam ze zaměstnání přišel i můj manžel. Byli jsme pozváni na večeři.

Nejen, že jsem se těšila na ty přátele, ale také na to, že si vypůjčím od nich jednu knihu, kterou jsem moc chtěla číst. Ještě než jsme zasedli k večeři, vytáhla jsem si knihu s jejich svolením z knihovny, abych snad nezapomněla. Když jsme potom již dosti pozdě večer odcházeli, šla jsem vzít tu knihu a dodnes nevím proč, jsem ji vrátila do přihrádky a vypůjčila si knihu J. Hlouchy „Sakura ve vichřici“, kterou jsem již četla a kterou vlastnila i moje maminka. Tento velice zajímavý román končí tragicky sebevraždou japonské dívky.

Ráno jsem byla připravená vyprovodit vojáka k autobusu, ale nepřicházel. Otevřela jsem vypůjčenou knihu a listovala v ní. Potom náhle zazvonil zvonek, a tak jsem vzala kabelku a spěchala ke dveřím. Tam ale stáli dva důstojníci, v rukou lístek s naší adresou a malým medvídkem. Vojáka našli oběšeného brzy ráno a přišli se zeptat, co o něm vím. Od nich jsem se dozvěděla, že se léčil na psychiatrii a měl za sebou několik pokusů o sebevraždu. Víc k tomu snad psát nemusím.

Druhá velice nevysvětlitelná událost je ještě mnohem osobnější. Neměly jsme bohužel pěkný vztah s maminkou mého manžela. Prvních osm let jsme bydleli vlastně dohromady, a když jsme v 68. roce s manželem a synkem odcházeli, přijela do Vídně za námi. Přiletěla s námi i do Austrálie ale bohužel naše vztahy se nezlepšily. Naopak bylo to ještě horší. Posléze se od nás odstěhovala, ale nic to na našich vztazích nezměnilo. Dožila se 98 let a v posledních pár letech jejího života se najednou ke mně přiblížila. Dokonce mně i někdy telefonovala.

Když zemřela, měla přání, aby její popel byl převezen do jejího rodného města v Čechách. Tak jednoho dne nám její popel přivezli. Uložila jsem tu podivnou krabici na piano a cítila jsem, že než poletíme domů, musím s tím něco udělat. Šla jsem koupit pěkný košíček, prozatímní urnu jsem zabalila do hezké dečky a položila na ni květiny. To bylo již později odpoledne.

V noci mne vzbudil vlastní hlas – opakovala jsem stále táž slova – „sláva, sláva, duše zaplesá až ta krásná uzří nebesa“. Nemohla jsem přestat. Musela jsem vstát, ale nemohla jsem si vzpomenout na celou tu píseň. Po nějaké době se mi podařilo znovu usnout. Ráno jsem si uvědomila, že jsem tu píseň zpívala snad naposled, když mně bylo asi patnáct let. Manžel okamžitě otevřel počítač a na internetu našel tu píseň celou. „Pojď k spasiteli pojď ještě dnes…“

Když se podívám na fotografii maminky mého manžela, mohu si s ní dnes povídat. Pravda, někdy se zeptám, maminko proč? Ale ona se na té fotografii hezky usmívá a já myslím, že vlastně odpověď jsem již dostala, a tak mohu jen opakovat – „sláva, sláva, duše zaplesá až ta krásná uzří nebesa“.

Nevyprávěla jsem tady pohádky, přátelé, kteří nás tehdy pozvali na večeři díky Pánu Bohu stále ještě žijí, i když daleko od nás a manžel také může mé vyprávění dosvědčit.

Jana Reichová

* * *
Ilustrace Zdeňka Hajného z galerie Cesty ke světlu

Zobrazit všechny články autorky