Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Moje Libeň

Občas se to stává, náhle a než se naději ocitám se proti plynutí času až u samého počátku mého vnímání světa a všeho kolem, a to žasnu nad tím, jak takové vzpomínky čím jsou starší a letitější, tím je vidím v jemnějších a zevrubnějších detailech...

A tak se vracím z jedné z nespočetných toulek s kamarády kolem potoka Rokytky, někdy jsme v něm proti jeho toku došli až do Vysočan... už se stmívá, když se vracím domů, ale ještě dobře vidím kosa, sedícího na římse okna pokoje bytu dědečka a babičky. To okno sleduje oblost rohového domu a ten den jsem na té túře kolem Rokytky svým bezvadným prakem netrefil nic – ani krysu, ani žábu... a pak už je to jen dílo jediného okamžiku, jediného marného pokusu potlačit pokušení... Vkládám olůvko do kůžičky praku na druhém konci dvou čtverhranných gum, které se tehdy občas používaly na zavařovacích sklenicích... napnutí, svist... kos vzlétá a okenní sklo řinčí do podvečerního ticha...

Chlapče, chlapče, proč nemáš na mysli ono poučné - „Dvakrát měř a jednou řež!“- ptá se dědeček než vykročí s vysazeným oknem ke sklenáři… Odnáší okno z domu U libeňského pivovaru č.13, kde jsme bydleli v jednom bytě v přízemí a přes chodbu dědeček a babi. Bylo tam i piáno, které patřilo sestře mojí máti Věře, které sice nevadilo, když jsem někdy během návštěvy u dědy a babičky k pianinu značky Petrof usedl, ale své sestře, mojí matce ho dát pro mne nechtěla. To pak máti jakoby natruc pobídla otce, aby mi koupil pianovou harmoniku, stodvacet basů měla a dva registry a s tou jsem docházel na hodiny k panu učiteli Sobotkovi o půl hodiny před počátkem vlastní hudební výuky. To jsem v předsíni opisoval do notového sešitu speciální školu panem učitelem Sobotkou vypracovanou... a to levá ruka, pravá ruka a souhra ... a z takového snažení, které tomuto zapisování následovalo existuje i fotografie orchestru pana učitele z koncertu v jakési síni v Holešovicích. Na té fotografii jsem docela dobře vidět a tak je to výborný důkaz toho, že si nevymýšlím nic a stejně tak tomu bude i v tom dalším nostalgickém připomínání.

Ten náš rohový dům U libeňského pivovaru č.13 se nacházel na okraji svahu, kde pár metrů pod ním stála malá chata obývaná fousatým člověkem podivného původu, ale vzpomínám si docela jasně, jak jsem se v té chatrči několikrát ocitnul a byl jsem jejím obyvatelem poprávu fascinován - jeho neupraveným vousem. Už si nepamatuji co mi povídal a nebo já jemu, ale vím, že mě hostil docela chutným čajem a já jsem pak z toho jeho obydlí vycházel jako omámený, očarovaný...

Když jsem z naší ulice zahnul za roh, tak jsem se ocitl v ulici Andrštově, tam bydlel můj spolužák, takový jelimánek Háječek a nevím jak se to stalo, že právě s ním jsme se několikrát zavěšovali na římsu okna vedoucího do pokoje, kde na kanapi ležela Jitunka Korbelářová v šatičkách a bez kalhotek a když jsme se vynadívali, tak šla k oknu a vybrala od nás po koruně od každého... A v téže ulici bydleli i bratři Hatanové, jejich maminka byla taková fešná paní a jednou na lavičce dětského hříště na břehu Rokytky, kde jsme mezi těmi lavičkami hráli na botách hokej, tak jeden z těch bratrů řekl věcně: „Včera jsme fotříkovi propíchali všechny volačky!“... Tehdy už jsem znal význam toho slova, stejně jako možný následek takového činu.

A tady, když v tom mém současném domově nastane podzim, tak si občas připomenu takový tehdejší podzim... tu omamnou zvláštní vůni, kterou vydávaly břehy Rokytky a ještě víc břehy Vltavy, která plynula ke Troji pod Thomayerovými sady, pod pěknou cestou roubenou letitými kaštany a tam, kde se Rokytka vlévala do Vltavy. Na zbytcích zdymadla sedávali rybáři ve svém klidném zadumání a naději a my přecházeli po těch kamenných zbytcích na Libeňský ostrov a nebo snad poloostrov - přesně bych to mohl stanovit, kdybych rozevřel mapu Prahy a podíval se do ní, ale právě se mi to udělat nechce. Ostatně, poloostrov jako ostrov, co na tom záleží, když v tom pražském měřítku nejde o nějaké velevýznamné a veliké plochy... A to nejen u Rokytky, ale i po podél břehů Vltavy jak dál plynula od zdymadla ke Troji, po kamenné náplavce. Na jejím břehu jsme podnikali dlouhé túry až pod most Barikádníků - jakobych ještě dnes cítil tu typickou bahenní vůni, jinak silnou z jara, jinak na podzim, ale vždy tak aromatickou a nezapomenutelnou.

Ty výpravy jsme podnikali někdy v kompletní, někdy ne ve zcela úplné sestavě... Karel Malcher, jehož sestra večer co večer odcházela do libeňského divadla a snad i v něm hrála, Petr Turek, zvaný Šišatá Dula podle anglosaského tvaru jeho hlavy, nadaný malíř a stejně nadaný kreslíř Jarda Lomoz a jiný Jarda, takový silný a pomalý chlapík Novák a poděs Jiří Strnad, co se rozhodnul na kole sjet krkolomný kopec plný drnů s velmi pravděpodobným výsledkem (ten jeho pád se mi pak ještě nějaký čas v mysli zjevoval, i ta cesta jak jsme ho odváděli na středisko). A býval s námi i pozoruhodný a na sporty talentovaný Mirek Kadeřávek, zvaný Kadík.

A všichni ti kamarádi a kumpáni bydleli v ulicích které se nalézaly na nevelikém prostoru tvořeném ulicemi U libeňského pivovaru, Andrštovou, náměstím dr.Václava Holého, kde bydlel hezoun Pavel Žáček a stejně tak hoch s ohněm na krku, dneska velmi známý výborný režisér Hynek Bočan, a nejméně jednou do roka udivovali tam provazochodci Třískové ve světle reflektorů, tehdy měli pod sebou záchrannou síť, ale konec konců i mistr Wallenda nedávno přecházel přes Niagarské vodopády jištěný a riskující vlastně jen nezdar a zklamání diváctva, ale nikoli život... Kotlaska, Na hrázi, proslavená Bohumilem Hrabalem, který tam bydlel, Pivovarnická, Nad Kotlaskou, Na Rokytce, kde jsem vcházel do holičského krámku pana Jemelky, kde vedle vchodu na zdi rotoval červenobílý válec, jakási značka holičského povolání ... ulice Chocholouškova, Voctářova a dál pak Švábky, kde bydlel se svou rozvedenou matkou Pavel Plicka, majitel nádherného akvaria, které jsem tam chodil obdivovat ... a někdy mne napadá, proč právě takovéhle návraty mají takové snad až mystické kouzlo, že to není jen věcná připomínka jistých událostí, ale že je to návrat do minulosti podobající se jízdě na tobogánu, neopakovatelné a nikdy později už neprožité. A navzdory mnoha detailům v takovém připomenutí nechybí ani záhada o jejíž rozluštění se vlastně ani nepokouším ... ta malá boudička na břehu na libeňském ostrově, na kůlech a s přístupem po malém žebříčku. Zavedl mě tam Mirek Kadeřávek, ale i svojí dívku Evičku Macourkovou s na svůj věk velikými ňadry a mojí Jindru Leblovou, takový miniaturní ráj provoněný v lampě spáleným petrolejem, stěny polepené fotografiemi Zátopka, Schadeho, Futerera a jiných atletů. Ani jsem se neodvážil Mirka zeptat jak k přístupu té chaloupky přišel, ze strachu, aby mě třeba už příště s sebou nevzal.

A jak dokonale cítím pivní vůni stoupající z mokrého mosazného výčepu v malém hostinci, kde byl vedoucím pan Daňhel a kde mu často vypomáhala i jeho manželka, to se málokdy vidí, aby si manželé byli tak podobní, vypadali spíš jako sourozenci než manželé ... to byla doslova hospůdka, nikoli hospoda, prostor kolem výčepu malinkatý, u okna do ulice zabraný trojdírovým kulečníkem. Docházel jsem tam pro pivo do džbánu a když jsem zjistil, že pan Daňhel občas malinko upraví správnou míru, upíjel jsem cestou a doma pak případné otázky touhle občasnou skutečností vysvětloval. Přímo přes ulici, naproti té hospůdce pod svahem a vedle chaty toho podivína bylo dost veliké prostranství, kde se kdysi promítaly filmy, a kde se i tančilo, ale my už tam chodili abychom se oddávali mezi kmeny stromů zábavné hře, ty stromy tvořily brány a my se hlavičkami snažili dát soupeři gól.

A kouzelník paměti pojednou mi připomíná opojnou chuť citrónové limonády, kterou nám podával pan Svoboda, otec kamaráda Jiřího, kustod na fotbalovém stadionu SK Meteor XIII, krátce po Únoru 1948 pak TJ Loděnice XIII, na tom škvárovém hřišti při klubových zápasech v bráně stál fešák brankář Mizera a když byla hra na druhé straně hřiště díval se na tribuny na krásné slečny, které se chodily na fotbal dívat, ale jen, když hrál Meteor s panem Mizerou v bráně...

Ten kouzelník Čas, ten eskamotér, se nevyhýbá ani jiným okamžikům, jednoho rána se na kolejích před naší školou Na zámečku objevila zaprášená a zkrvavělá lidská ruka, hrůzostrašný pozůstatek neštěstí k němuž došlo jinde, měl jsem z toho pohledu několik nocí narušený spánek...

Čas plynul a nastalo léto 1952 a před tím domem v ulici U libeňského pivovaru zastavil veliký stěhovací vůz značky Hanomag a silní špeditéři se dali do práce a všechno to, co dosud bylo v našem bytě a v bytě dědečka a babičky přes chodbu domu mizelo v útrobách vozu, žasnul jsem jak se tam všechno vejde a jakou mají ti lidé od firmy sílu a zručně do vozu skládají naše věci jako by to byly sardinky ... a pak zaklaply jeho veliké dveře a dveře u kabiny pro řidiče a spolujezdce, z výfuku se vyvalil kouř, ozvalo se zařazení rychlosti a vůz se rozjel, pomalu a pak stále rychleji, babička a děda nastoupili do taxíku a otec, máti bratr a já do našeho tenkrát světlebéžového automobilu Opel-Olympia a pak jsem ještě chvilinku a se smutným pocitem, že je to naposledy, projížděl několika ulicemi, které jsem tak důvěrně znal…

Vladimír Cícha

* * *

Zobrazit všechny články autora