Čáry-máry-fuk aneb Kouzelné hůlky

Kdo by si nevzpomněl na dětská léta, kdy nám před našimi užaslými zraky pan kouzelník vytahoval z cylindru králíčka, jindy zase vytáhl z ucha diváka hedvábný šátek, který se v zápětí změnil v jeho hbité ruce v bělostnou holubici. K nezbytnému cylindru potom patřila i kouzelná hůlka a zaříkadlo čáry-máry-fuk, bez kterých si nebylo možno kouzelníkovu produkci představit. Až později, když jsem začal rozum brát, jsem zjistil, že by ta kouzelná hůlka bez zručnosti kouzelníka byla naprosto neúčinná.

Ovšem hůlky, o kterých se chci dnes zmínit, jsou opravdu do jisté míry zázračné. Seznámil mne s nimi můj vzácný přítel, bývalý šéfredaktor Pozitivních novin Václav Židek. Před léty jsem si mu postěžoval na problémy s kolenními klouby. Tehdy mi Václav doporučil pořídit si dvojici speciálních hůlek, vhodných pro tento sport. Nevím proč, ale tehdy jsem ještě nedal na jeho doporučení, zejména proto, že zde, v Austrálii, byl tento sport, oproti Evropě, ještě téměř neznámý.

Jak však čas běžel, můj problém, zejména s pravým kolenním kloubem šel tak daleko, že jsem se nakonec v polovině minulého roku svěřil do rukou spolehlivého chirurga a nechal si celý kloub vyměnit. Potom ovšem následovala ne zrovna nejpříjemnější rehabilitace. A tehdy jsem si vzpomněl na Václavovu radu a začal se pídit po potřebných hůlkách, které mezitím dospěly na australský trh. Hůlky mají být pokud možno co nejlehčí, teleskopické, s možností upravovat jejich délku (mají být nastaveny na 66% výšky uživatele) a mají mít komfortní rukojeť.

Musím však přiznat, že jsem stále tuto „severskou chůzi“ považoval za jakýsi módní výstřelek, který zazáří a záhy zhasne. A tak jsem se někdy za začátku roku vypravil, s jejich pomocí, na první, tehdy ne příliš dlouhý pochod. Brzy jsem zjistil, že tento druh chůze není příliš rozdílný od pohybu na lyžích.

Člověk automaticky začne dělat delší kroky a pochoduje rychleji, nežli normálně. To jsem si uvědomil zhruba po prvním kilometru, kdy jsem zjistil, že plíce a srdce pracují na plný výkon. Druhý den ráno jsem potom shledal, že mám stále ještě nějaké svaly na pažích a ramenou, neboť mi o sobě dávaly náležitě vědět. Po několika dnech, kdy jsem každé ráno vyrážel „nordicky pochodovat“ si moje tělesná schránka jaksi zvykla, bolest ve svalech zmizela a i plíčky a srdce se smířily s větší zátěží.

A nyní mi dovolte, abych jako dostatečně přesvědčený „nordický chodec“ vyjmenoval klady tohoto sportu, lze-li tento tak nazývat. Rychlejší pochod s hůlkami má údajně spálit o 40% více kalorií, nežli normální chůze. Delší kroky potom vedou k tomu, že horní část těla do jisté míry rotuje a procvičuje dolní část páteře.

Pokud se o hole opravdu opíráme, ulehčujeme zátěž kolenům a kotníkům. Změřil jsem si to a zjistil jsem, že přenáším zhruba patnáct až dvacet kilogramů mé váhy na hole, tedy paže a pochopitelně o stejnou zátěž ulehčuji kolenům (teď už dobře chápu, když se říkalo – „na stará kolena“).

Největší výhodou používání „kouzelných“ hůlek je však pocit jistoty, že si člověk nenabije při pádu ústa. Vyzkoušel jsem je několikrát na úzkých a dosti příkrých stezkách v australské buši a musím říci, že bez pomoci těchto kouzelných hůlek bych tyto stezky rozhodně nezvládl.

A tak mi nezbývá než poděkovat Václavovi Židkovi za dobrou radu. Nebylo to však poprvé, kdy jsem se snažil uposlechnout jeho moudrých rad. Před lety se mi dostala do ruky jeho kniha „Ve víru zdymadel“ (pro přehrání klikni) a po jejím přečtení jsem autorovi poslal email s tím, že mě jeho kniha velice zaujala, zejména skutečnost, že pokud byla teplota vody více jak 12 stupňů Celsia, bylo to pro něho příliš teplé. (Brrrrr).

Napsal jsem mu (a byl to jeden z našich prvních kontaktů), že mne kniha tak uchvátila, že se budu snažit následovat jeho příkladu a že přestavím termostat u mého sluníčkem ohřívaného bazénu z komfortních 34 stupňů na stupňů 32. A že to budu snižovat stejným způsobem každý rok a tak, pokud vše půjde dobře, bude mít za jedenáct let bazén tu správnou, Václavovi přijatelnou teplotu. Bude ovšem nutno ještě házet led z ledničky místo do sklenky s whisky, do bazénu. Václav, jehož smysl pro humor je na stejné vlně jako ten můj, mi tehdy odpověděl a naše velice přátelské styky trvají dodnes.

Václave, díky!

Zdeněk Reich

* * *
Zobrazit všechny články autora

Související články:

Václav Židek: Jak mne "walking" uzdravil a na nohy postavil

Věra Pokorná: "Walking", holadské "zwalken", což znamená potácet se...